Odkaz obětí z Ploštiny si zaslouží naši úctu

Je 18. duben 2010. V areálu památníku Ploština na Valašsku začíná mše, neboť zítra uplyne 65 let od tragického konce osady uvedeného jména. Mši zde nebudu komentovat, jen jsem s potěšením spatřil v první řadě sedět také členy bývalého Okresního výboru KSČ z dob nepříliš vzdálených.

Dnes jsou z nich zastupitelé a poslanci a kandidáti už těch opravdově demokratických stran. K prozření jim blahopřeji. Určitě to pro ně nebylo lehké, když museli jít příkladem v boji proti tmářské ideologii, zastávat významné veřejné funkce, a jak je zřejmé, proti svému nejhlubšímu přesvědčení.

Jména zastřelených, umučených a upálených mužů a žen jsou spolu se stručným historickým přehledem na informačních tabulích. Jsou očíslované, podobně jako křížová cesta, od prvního zastavení k poslednímu, kdy už je Ježíš na kříži. Zastavení č. 1 nabízí jako první jméno: Anna Strušková. V závorce: zastřelena partyzány.

Sakra, kdo tu tedy povraždil obyvatele a vypálil jejich obydlí? Faktem zůstává, že i nedávná televizní italská verze Vojny a míru ukázala partyzány spíše jako sicilské bandity než jako národní mstitele. Jenže proč i na Ploštině? Že by se na nás chystalo nové převyprávění Mňačkovy Smrt si říká Engelchen? Ladislav byl rovněž zdejší partyzán.

Kde si však čtenář poskytnuté informace ověří, že přítel nebohé Aničky byl kolaborant a za války pak stačí málo, aby se pověstný vlásek života přetrhl.... Nechejme to paním učitelkám historie, až budou dětem číst pravdivé historky z dob válečných. Aby také doplnily zámlky u dalších jmen, kde je napsáno pouze a jenom: upálen, upálena, zastřelen, zastřelena. Kým? Že by také partyzány?

V přestávce mezi zastaveními jsem zamířil do muzea. V koutě stojí nadživotní socha Makovského Partyzána. Ještě před pár lety byla umístěna před stély vymezující prostor pietního místa na nedalekém návrší. Sovětský partyzán nepřežil dobu vládnutí hejtmana za jistou demokratickou stranu. V Česku partyzán nemá na růžích ustláno, jak všichni víme. Těm zdejším se vyčítá, že místo boje utekli do lesa, a kromě nějakých těch vyhozených mostů a útoků na zbrojovky vlastně jen chlastali a kradli zbožnému obyvatelstvu potraviny a eráru cigarety. Dnes je partyzán schován – a co naše demokracie?

Zní vojenské fanfáry. Na uvolněné pietní místo kladou společný věnec hejtman za sociální a jeho náměstek za občanské demokraty. Na Ploštině jsme všichni demokrati. Konečně, na vstupu do muzea čteme: Za svobodu a za demokracii jsme odpovědni každý z nás každý den.

(Poprvé otištěno v Britských listech)