Odboráři u sv. Václava

Václavské náměstí a prostor před Myslbekovou sochou sv. Václava má pro český národ hodně symbolický význam. I proto se kdejaké společenství snaží zorganizovat svoji vrcholnou akci na tomto místě. Odboráři mezi ně patří, jak jsme mohli vidět v sobotu díky ČT24.

Odbory jsou v demokratické společnosti významnou společenskou složkou, vzdálenou totalitní služce, jak si mnozí vzpomínáme na dobu minulou. Proto bychom měli přijímat pokorně projevy této organizace, která má v popisu práce chránit zájmy jednotlivých zaměstnaneckých skupin. Což v nás může přirozeně vyvolat vztek, když např. stávkují železničáři či piloti, a my jsme na cestách. Obecně u nás deklarovaný negativní postoj  vůči odborářům je smutným dědictvím minulosti, kdy vládní administrativa měla punc neohroženého bojovníka za štěstí a spokojenost národa, a vše tomu odporující bylo interpretováno jako rozbiječství tzv. nefachčenků, asociální a sobecké jednání..... ale zpátky na Václavák.

Občané by měli být natolik osvícení, aby věděli, že většinu současných svobod v naší demokracii museli vybojovat lidé na moci, počínaje feudály a konče např. našimi liberálními socialisty. Veškeré panstvo má totiž po ruce ochotná média a není nic snazšího, než z bílého udělat černé a opačně, stejně tak jako vymývat postupně mozky dle osvědčené pravdy, že tisíckrát opakovaná lež nakonec zvítězí.

Pro harmonickou společnost je zapotřebí dosáhnout společenského konsensu v co nejširší míře, a teprve sociální smír – známý např. ze zemí Skandinávie – se může stát významným činitelem rozvoje společnosti, bez agresivní, cynické a vulgární vlády, jak tomu bohužel je v celé řadě zemí kolem nás, a to nemám na zřeteli jen arabské země. Pro velký kapitál všude ve světě je příjemné stýkat se a uznávat sobě rovné, a to i ze zemí totálně chudých, kde dětská úmrtnost převyšuje naše chápání a je příšernou výčitkou pro tzv. bohaté země Severu.

Sobotní manifestace ČMKOSu byla velmi apolitická, třebaže novináři nalezli v davu dvě persony, a to Jiřího Paroubka a Vojtěcha Filipa. Daleko víc nás však informovali o příspěvku České pošty pro své účastníky. Vskutku, oněch 300 Kč je víc než dostali Rómové v Krupce. Oba tyto příjmy však neohrozí finanční rezervy republiky, a je až s podivem, proč podobně nepostupovaly např. školské odbory, aby dostaly na Václavák všechny školníky a nepedagogické zaměstnance škol, a nejvíce scházely na náměstí tisíce pokladních a pracovníků obchodních řetězců, zažívajících „skutečný“ blahobyt a pocit sociálních jistot. Mají malý handicap – o jejich odborářských akcích nic nevím.

Když už jsem zabrousil do politiky, tak nesmím zapomenout, že na tribuně byla přítomna jako konferenciér bývalá poslankyně US-DEU Táňa Fišerová, stejně jako kdysi pravicový politik, a dnes jen předseda Národní rady zdravotně postižených Václav Krása. A spíše než projevy odborářských šéfů mě zaujal projev občanské aktivistky Terezy Stöklové z ProAlt. Samozřejmě, že jako občanská aktivistka mohla se odvolávat na známého kritika nedemokracií – zpěváka Karla Kryla, jeho „rytí držkou“ zůstává platné i nyní, kdy nás Karel už, bohužel, opustil.

Snad stojí za zopakování její slova:

Sešli jsme se tu dnes, abychom řekli NE současné vládě a jejím reformám. Vláda přiznává, že je zkorumpovaná, ale říká: nechte nás dokončit ty skvělé reformy. Navrhované reformy penzí, zdravotnictví, vědy či vysokého školství, stejně jako úpravy daňových zákonů jsou přitom nejhorší formou korupce.. Mají uzákonit rozkrádání veřejných zdrojů a zbídačování společnosti. Říkáme jim NE. Sešli jsme se ale také proto, abychom řekli ANO. Abychom řekli něco pozitivního. Abychom ukázali, že společnost existuje, nedá se jednoduše zblbnout a nedá se smést.

Nejsme bezmocní. Moc není věc, kterou někdo ve společnosti má, a druhý ji nemá. Moc je vždy vztah mezi vládnoucími a ovládanými a předpokládá aktivní účast ovládaných na tomto vztahu. Vystupme z tohoto vztahu. Vypovězme těm, kteří jsou dnes u vlády, poslušnost. Přestaňme hrát podle pravidel, která nás poškozují..(a připomíná obět z egyptské války..demonstranta, kterému vystřelili oko)....Otevřeme oči dřív, než nám je někdo zkusí vystřelit“.

Je symptomatické pro naši politickou reprezentaci, že pro politiky ODS byla odborářská akce nebezpečným projevem vyvolávání „nesnášenlivosti a hněvu“, a jak řekl poslanec Doktor, s „fašizujícími“ prvky, které doposud byly známy jen u krajní pravice. Zato paní politoložka Dvořáková to zestručnila: „...když tohle jednou bouchne, pak už se to dá jen těžko ukočírovat“.

Ještě že si ti demonstrující odboráři zazpívali s Kájou Gottem: „Být stále mlád, nikdy stáří...“ či hit Svěráka-Uhlíře: „Jdu s děravou patou...jsem chudý, jsem sám, nemocen“. Žádná bojovná píseň, žádná Internacionála či alespoň Píseň práce. Žádný  Rudý prapor – hymna to sociálních demokratů v dobách minulých. Naše hymna zdaleka není francouzská Marseillaisa, vyzývající do boje. A tak se demonstranti rozešli tam, kde domov jejich jest, zatímco ve vyspělých zemích Západu, kam postupně směřujeme, by davy vytloukly okna luxusních obchodů, něco vyrabovali chuligáni, a imigranti spálili zavazející auta.