Nový rok v Číně aneb kde naši soudruzi udělali chybu

Začátkem února jsme byli s přítelem přítomni oslavám lunárního Nového roku v několika čínských městech. Týdny trvající kanonáda ( rachot petard a ohňostrojů ) naštěstí postupně končila, stejně jako jsme na internetu mohli sledovat šťastně končící ne-exodus českých lékařů. V Xi´anu jsem si na ně vzpomněl u žulové zdi se jmény stovek dobrovolníků z celého světa (zejména z USA), kteří exodus po čínsku obrátili, přijeli z ciziny, aby zde vybudovali novou Severozápadní universitu.

Pro nášince je v Číně nezbytné mít při ruce nějakého průvodce. Alespoň tištěného. V žádném z nich ale člověk nedostane odpověď na otázku, která se v Číně nabízí občanu z bývalé země tzv. socialistického tábora: Kde naši soudruzi udělali chybu? Proč se v Číně podařil přechod k tržní ekonomice a země prožívá nebývalý ekonomický rozmach, zatímco u nás....Dobrou náladu nám připravili v Říši středu možností překonat vzdálenost mezi městy Wuhanem a Kantonem (968 km) za 3.14 hod. Za okny expresu jsem marně vyhlížel čínskou variantu rolnice Havránkové.

Srovnávání se nabízí i v tak pitomé maličkosti, jakou jsou odpadkové koše. U nás v Evropě jsme v rámci preventivního boje s terorismem kovové koše likvidovali nebo alespoň uzavřeli svařením. V Xi´anu, u památníku Hedvábné cesty, jsem s potěšením sledoval hezkou Číňanku jak leštila zlatě se třpytící, mramorem obložený odpadkový koš. Podobné kovové nádoby na odpadky jsou po celé zemi. Která by nám ale neměla nahradit jiný vzor říše stojící na hliněných nohou, jak se u nás nazýval SSSR. V Číně totiž stojí pevně na hliněných nohou více než 2 200 let tisíce vojáků terakotové armády císaře Qin Shihuangdiho.

V Evropě jsme zvyklí, že na běžících schodech si stoupneme tak, abychom umožnili spěchajícím ještě rychlejší pohyb. V Číně se lidé nehoní. Je samozřejmou realitou tamních ulic, že všude posedávají hráči domina nebo karetních her, zatímco jejich obchůdkům a dílnám hráči neschází. V poledních, ale i v dalších přestávkách, se celé pracovní kolektivy vyhrnou na volné plochy, aby se věnovaly cvičení. V Číně je běžné, že si dospělí lidé pouštějí na ulicích draky, roztáčejí káče anebo vytvářejí improvizované pěvecké soubory a zpívají. Až by si jeden mohl myslet, že tu budují vyspělý kapitalismus s úsměvem a zpěvem.

Několikrát jsme měli příležitost sledovat tamního karnevalového draka, naposledy kroutícího se v útrobách jakési továrny. Připomněl mi dobu v KC OF Zlín, kdy jsme odstříhávali českému symbolickému totalitnímu draku hlavu za hlavou, postupně jak padaly opory tehdejšího režimu. Zlínský mluvčí OF František Bobák je za ohlušujícího jásotu davu na náměstí uřezával nestvůře. Patřily k nim: abdikace vlády, zrušení Lidových milicí, abdikace OV KSČ a Rady ONV, abdikace vlády a prezidenta Husáka, odstranění sochy Klementa Gottwalda a přejmenování ulic atd. Tehdy to pro nás byly rovněž veselé chvíle.

Cestování není jen samoúčelné, rafinované zabíjení volného času. Z cest by si měl poutník přinášet poznání. Co je v cizí zemi hodno napodobení i v českých poměrech. Jak se poučit z letité praxe daleko za hranicemi, čemu se raději vyhnout. Po návratu do Zlína vždy žasnu nad zdejší praxí radnice, tj. vyvěšovat počátkem března tibetskou vlajku jako projev „solidarity“ s tamním lidem. Dělalo to bývalé osazenstvo radnice, ve stejných šlápějích slibuje kráčet i „morálně obrozené“ dnešní vedení magistrátu. Vyvěšování tibetské vlajky je na našich radnicích projevem české neschopnosti přijímat realitu. Hrát si s city a falešným moralizováním, jestliže nemám „zameteno před vlastním prahem“. Po jisté době však některý z našich radních poletí do Číny, aby tam našel vhodného investora. Zajisté nepoletí do Lhasy, ale do Šanghaje, příp. do Pekingu.

Při pohledu na současný stav města Zlína je srovnání s realitou vzdálené východní země pro nás velmi tristní. Zatímco my nejsme schopni zrekonstruovat rychle dva kilometry silnice, postavit slušné nádraží či konečně spravit chodníky v celých velkých částech města, v Číně vás překvapí ohromné množství jeřábů zvedající nejen stavební materiály, ale symbolicky i úroveň života v této dynamicky se rozvíjející zemi. Proč připomínat premiérovi země Wen Ťia-paovi, že čínský komunistický režim nekonal správně, když se rozhodl zavést ve středověkém Tibetu poměry panující v ostatních částech Říše středu? Měla snad země napodobit náš Balkán, s jeho občanskými válkami? Čím jsme my přispěli světu, jestliže se neumíme vypořádat s existencí jedné větší minority, zatímco v Číně musejí žít spolu desítky národů a národností? Nebo snad máme Číně nabídnout naši zkušenost s řízením země, jejíž prezident odmítne v době předsednictví vyvěsit vlajku unie nad své feudální sídlo? Jednou snad povedou čínské dálnice a po kolejích budou jezdit expresy z Číny až do Londýna. Nedivil bych se, jestliže by se vyhnuly Zlínu. A tak ještě více pohřbily Baťův sen o budoucnosti jeho města.