Náboženství Číňanů? Jo, to je otázka

Náboženstvím Číňanů je národní komunismus, nebo spíše jeho východní nacionalistická varianta obohacená o tržní hospodářství. Pionýrské častušky, stranické aktivity a realita moderního světa rozmetaly tradiční filosofické školy konfucianismu, taoismu a buddhismu.

Po tisíciletí harmonizovaný venkovský život ztrácí „půdu pod nohama“. Na jeho místo se dere agresivní městská civilizace. Obrovská sídliště nabízejí rovněž „cestu“ vzhůru, jenže v souladu s potřebami stavitelů věžových domů, a je vyloučeno, aby se do moderní zástavby umístil chrám jiného zaměření než jsou malometrážní byty určené pro tříčlenné rodiny. Pozůstatky svatyní, pagod a dalších obřadních prostor tvoří jen nepatrné ostrůvky v Říši středu, velmi často vyhrazené turistům, od kterých lze vybírat poměrně vysoké vstupné, čímž je prakticky znemožněno jejich duchovní využívání místním obyvatelstvem. Spirituální cítění občanů se pak projevuje zapalováním svíček a vonných tyčinek v koutech před obchody. Ne však v megapolích, jakými jsou miliónová města Peking, Šanghaj aj. Ale prakticky na každém kroku o ně zavadíte na teritoriích Macaa a Hong Kongu.

V hlavním městě Číny se zachovalým Zakázaným městem lze spatřit tradiční tibetský lamaistický klášter s praktikujícími mnichy uprostřed hemžení návštěvníků.. I když je Tibet s dalajlámou výživnou stravou západních novinářů, a tudíž by se jeho pekingská výspa mohla stát ohniskem potenciálního odporu vůči stávajícímu režimu, nikdy jsem si nevšiml přítomnosti příslušníků policie, ačkoli, na druhou stranu, jsem amatér v dešifrování občanských převleků. Klášter tibetského lamaismu je součástí nízké zástavby dříve výlučných čtvrtí-hutongů. Přímo před hlavním chrámem ( i všechny ostatní jsou v červeném provedení ) příchozí zapalují vonné tyčinky a svíčky, stejně jako jejich katoličtí blíženci v mariánském městečku Lurdy.

Podle Mao-ce-tunga náboženství škodilo lidem, ale jeho odpor vůči náboženství nenajdeme ani v oné 30 % škodlivosti jeho učení, ani v 70 % jeho kladného působení v zájmu země, jak je racionálně podávána činnost vůdce čínského lidu. V zemí poznamenané skutečnou opiovou válkou je marxistická definice náboženství sotva použitelná. Komunistický kolektivismus určitě našel nejen v konfuciánství potřebnou etiku životní filosofie, aby si podmanil obrovskou zemi, docela v jiném rozsahu než Vladimíru Uljanovovi s jeho cíleným uchvácením moci s malou hrstkou bolševiků v rozvráceném carském Rusku. Historický Velký pochod přímo navázal na principy „cesty“ jako duchovní kapitoly konfuciánského náboženství. Jestliže jsem v celých městských aglomeracích s milióny obyvatel marně hledal religiózní objekt, je to výsledek značného stupně náboženské vyhaslosti Číňanů. Nemám potuchu o jejich duchovních praktikách na venkově, odkud se nahrnuli do měst, ale pochybuji, že by nějak strádali v novém prostředí, či vyhledávali příležitost k duchovnímu žití. To však neplatí pro jiné skupiny, pro židy, muslimy, pár křesťanů. Nicméně i starobylá mešita v Xi´anu se stala spíše pouťovou atrakcí, než svatostánkem islámského světa. Stejný osud postihl i proslulou xiamskou Velkou pagodu divoké husy, jejíž okolí se proměnilo v lidový park.

Vstupné činí zhruba 75 Kč, ale většina obyvatel Xi´anu přichází k Velké pagodě divoké husy, aby sledovala vodní show. Zejména za umělého večerního osvětlení a doprovázené nádhernou hudbou Bizetovy Carmen a Beethovenovy deváté symfonie, ale i na hudbu P.I.Čajkovského. Což činí z původně duchovního centra kdysi největšího města světa zajímavé kulturní prostředí. V pagodách vás v Číně vítá socha Buddhy. Anebo dvě, pět, padesát. A pěkně červených či zlatých, jak je libo.

Největšího čínského Buddhu jsme viděli  na ostrově Lantau u Hong Kongu. Váží přes 200 tun a měří 26 metrů.

V komunistické Číně probíhají svatební obřady bez přítomností božích služebníků. Pro vládu je to tak jednodušší, vždyť kolektivismus vládní politiky je doslova v souladu s konfucionistickou a taoistickou tradicí. Měl bych také říct pár slov o pohřbívání, jenže za tři cesty po Číně jsem nespatřil jediný pohřeb. Neviděl jsem jediný hřbitov. Omlouvám se tímto, příště se musím pozeptat. Co však člověka v Číně zaujme jsou cvičení lidí všeho věku v parcích, náměstích a dvorcích, s šavlemi, meči, holemi, nebo jen s deštníky. Někdy se provozovatel jakýchsi rituálních pohybů opírá o nejbližší strom, jakoby z něho chtěl nabrat životní energii.