„ Tragický omyl třetího odboje“. Tak zní nadpis článku historika a publicisty Tomáše Zahradníčka, který 28.7. otiskla MfD. Jeho závěrečná slova jsem použil jako nadpis.
Autor v souvislosti s úmrtím Milana Paumera hledá kořeny tragického osudu známé protistátní skupiny bratří Mašínů. Opírá se přitom o názor, že česká společnost žila od čtyřicátých let minulého století v rozvráceném společenství preferujícím malé skupiny, tlupy, v nichž se „členové často chovají bez velkých ohledů“. Ať už šlo o „zednické party, trampské osady, muzikantské spolky nebo sportovní kluby“. Tento rozvrat podle Zahradníčka zlikvidoval „sítě, které do začátku války držely společnost pohromadě“.
Protože si nedělám iluze o pevnosti sítí udržujících 1. republiku, uvedené „spolky, party, osady, kluby“ zajisté už před válkou soupeřily s osazenstvy továren, ale i venkovskými „furianty“, zvláště v těch místech republiky, odkud odcházely za oceán (ale i na Balkán, do Střední Asie) celé komunity našich předků v naději na slušný život. Zahradníček považuje za štěstí, že se „mezi mládenci z rodin prvorepublikové elity, mezi důstojnickými syny a skautskými vedoucími tehdy našlo tak málo pistolníků“. Na rozdíl od autora bych prvorepublikovou elitu nehledal mezi uniformovanými nositeli čechoslovakismu. Ani bych nedefinoval poválečné aktivity dědiců první republiky jako organizování „ostrůvků svobody“ pomáhající „přežívat nedobré časy“. Jednak proto, že časy se jak známo mění, a i na „pevnině“ nacházeli obyvatelé této země dostatek možností jak hodnotně naplňovat putování životem. Třebaže se jim nedostávalo banánů, riflí a výjezdních doložek.
Víme, že šťastný je ten národ, který nepotřebuje hrdiny. Zahradníček je nicméně hledá a nachází: „Hrdinství bylo nestřílet a najít si pro život užitečnější program, jako to dokázali bratři (sic!) Medkové či Havlové...“
Ještě bych rozšířil téma poukazem na poslední konání zesnulého Milana Paumera. Putoval po školách a vyprávěl dětem o činnosti skupiny bratří Mašínů. Opakovaně jsme slyšeli jeho slova, že „oni po nás stříleli, a my jsme po nich měli házet knedlíky?“ Jenže jaký jiný smysl než prvoplánově propagační, předvolební, primitivně antikomunistický mělo jeho vyprávění, které nedošlo naštěstí jiného uznání než od Mirka Topolánka. A že se našlo vždy dost ředitelů škol, kteří v souladu s panující hloupostí a agresivitou ochotně přikládali polínka pod kotel, je pro naši společnost, žel, doslova zákonité. Doporučuji všem, zejména kantorům, začíst se do uveřejněných v MfD myšlenek citovaného Tomáše Zahradníčka:
„Když teď pár dní po Paumerově smrti čtu oslavné články o ozbrojeném odboji jejich skupinky, cítím potřebu protestovat. K povinnostem bojovníka, který bere spravedlnost do svých rukou, což tehdy učinili, patří správně vyhodnotit situaci, zvolit protivníka a prostředky k boji. V tom všem úplně selhali. Nevidím za nimi jiný výsledek než mrtvoly lidí, kteří se jejich představám o třetím odboji náhodou připletli do cesty.
Další světová válka, s níž ve svých plánech počítali, by pro Československo znamenala hrozný osud. Ne a nechápu, jak někdo může tento předpoklad jejich partyzánských aktivit přejít jen tak. Že by letecké bombardování českých zemí bylo spravedlivým trestem za volební vítězství komunistů v roce 1946?
Příklad okruhu bratří Mašínových je pro mě příkladem odstrašujícím. Vidím v nich pomýlenou skupinku, která se na osudové křižovatce vydala špatným směrem a za ohromného nasazení napáchala mnoho zbytečného utrpení nevinným, aniž čemukoli prospěla.“
(Poprvé zveřejněno v Britských listech)
