Jak jsem si koupil nadbytečné auto

Už řadu let nemám potěšení chodit pravidelně do zaměstnání. Snad i proto jsem se cítil docela nesvůj, když mi zavolali z nedalekého městečka, abych v tamní nadnárodní firmě tlumočil občankám z bývalého SSSR, které se u nich zaučovaly na technologické lince určené k převozu do jejich 3 tis. km vzdáleného závodu.

Podlehl jsem naléhání - a to jsem neměl. Třeba proto, že jsem pak musel nastupovat do práce brzy ráno, či v případě odpolední směny, končit docela pozdě v noci. K cestě do práce a z práce jsem používal svůj letitý a spolehlivý Citroen. Stále mi vzorně sloužil, a třebaže byl poněkud unavený léty spolupráce, kdy jsme spolu převáželi desky, pytle cementu, palivové dříví na chatu atd., pořád jsem odkládal náš „rozlúčkový večírek“.

Jenže pak se to stalo. Ráno před šestou otravně pršelo, a já s autem zamířil na volné místo v dlouhé řadě parkujících aut. Po ránu většinou nebyl problém se zaparkováním. A stejně tak jako jsem rychle našel svoje místo, tak jsem i po skončení směny spolu se třemi spolupracovnicemi rozhodně zamířil k autu. Slíbil jsem jim, že je vezmu s sebou do našeho krajského města, kam by jinak musely jet autobusem. Ale k sakru! Kde mám auto? Místo mého skvělého autíčka na mě civělo prázdné místo. Dámy mi poděkovaly a vyrazily na autobusové nádraží. Já na místní služebnu policie.

Nadstrážmistr, jeden z mnoha užitečných hochů, kteří nám pomáhají a kteří nás chrání, sepsal se mnou protokol. Pak jsme odjeli na místo činu. Vyfotografoval ho, zřejmě aby kriminalisté měli alespoň nějaký důkaz v hrsti. Také mi prozradil, že v sousedním domě žijí místní občané tmavší pleti, které město do těchto prostor vystěhovalo v rámci jarního úklidu. A jestli jsem někdy udělal kardinální chybu, tak tedy dnes ráno, když jsem si vybral k zaparkování málo vhodné místo.

Další dny jsem jezdil do práce a z práce autobusem. Což pro mě nebylo nic nezvyklého, protože jsem léta jezdil učit do školy 40 km vzdálené od mého bydliště. Jenže tentokrát jsem měl situaci komplikovanější. Už jsem totiž objednal a zaplatil zálohu za dva pokoje v Paříži, kam jsme s přáteli měli odjet tím mým ukradeným autem. Takže jsem konečně měl příležitost a nutnost navštívit nějakou prodejnu aut a pořídit si nového rodinného přítele. Měl jsem na to jeden týden. Ve čtvrtek jsem nové auto zaplatil, vyřídil pojistku, a v pátek si vyzvedl na magistrátě poznávací značku. V sobotu ráno jsme totiž vyrazili do francouzské metropole. Bylo to sice v době, kdy tamní prodejny benzínu a nafty trpěly nedostatkem, v zemi se hojně stávkovalo, což mohlo být docela sympatické zpestření programu.

Po Paříži nás čekala cesta Burgundskem k přátelům v Bellegarde u švýcarské hranice, vodopády na Rýně, a určitě spokojená cesta domů, kdyby se mi nerozezněl mobil se zprávou od českých policajtů, že se moje ztracené auto našlo. Holt, nemilá věc, protože nové mi sloužilo k úplné spokojenosti. A pak, kdo ví, v jakém stavu ho naši ochránci našli.

Auto stálo netknuté před fabrikou, pokryté prachem, už dlouho totiž nepršelo. Můj policajt měl dostatek pochopení pro lidské pochybení. Několikrát mi opakoval, že jedna paní doktorka v jejich městečku rovněž zaparkovala své auto a pak zapomněla, kam ho postavila.