Filipika proti vymývání mozků

Na přemítání o době uplynulé z příspěvku Jaroslava Mrázka „Stydím se...“ navázal Jaromír Petřík. Prozradil, že rozumí spíše poštovní historii, proto nám podává pohled na nedávnou historii očima také svých rodičů.

Je to zajisté možné, jenže o minulé době máme k dispozici nejen vyprávění od tatínka a maminky, ale každý z nás může číst knihy, sledovat filmy, televizní programy atd., a jestliže se náš druhý Jarda narodil už poměrně dávno, zajisté měl dostatek času uvažovat o souvislostech a případně posledních dvacet let i cestovat všemi směry, což je určitě dobrou školou pro každého člověka.

Zatímco on v dobách normalizace jezdil do NDR a Polska, mohli jiní občané této země rovněž jezdit bez omezení na pobřeží Černého moře, do Rumunska a Bulharska, stejně jako činí ve značné míře v současnosti a putují většinou do Chorvatska. Skončila éra rozděleného světa a je zbytečné lkát nebo se těšit ze změny, na kterou naše země neměla pražádný vliv, stejně jako jsme se stali loutkou v rukou vítězných mocností po skončení 2. světové války. A Jarda a jeho rodiče nemusí trpět z nečinnosti Západu v případě maďarských událostí v roce 1956 a Pražského jara 68. Prostě, ti, kteří porazili fašistické Německo měli dostatečný zájem na nově utvořené stabilitě světa i za cenu nevměšování se vzájemně do svých sfér vlivu. V případě Maďarska je to obzvláště nepatřičné, protože tato země během poslední světové války byla spíše spojencem poraženého Německa.

Představa, že příchodem Dubčeka do čela KSČ, jakousi revolucí Literárních novin a rozvratem do té doby fungující cenzury lze změnit výsledky poslední války, a zahájit proces návratu majetku už dvacet let odebraného té nejbohatší vrstvě našich spoluobčanů, zejména povolání z ciziny prchlých fabrikantů a předání JZD do rukou zproletarizovaných statkářů – prostě, vskutku zábavná myšlenka. Někdy je dobré se kouknout do historie, jak to vypadalo s feudály, se kterými zatočila např. Velká slavná francouzská revoluce už v 18. století, a kteří měli to "štěstí", na rozdíl od bří Mašínů, že mohli vytáhnout proti své revolučně zabarvené vlasti v čele emigrantů s nejúhlavnějšími nepřátelskými sousedy, mám na mysli Prusko a Anglii, aby zabránili možnému rozšíření revoluce i do jejich zemí.

Pro chudé rodiče našeho Jardy byl převrat z roku 48 příležitostí jak si postavit dům, mít práci, najít sociální jistoty, takže je docela usměvavé, jestliže jejich syn dnes medituje nad srovnáním Heydrichiády s dobou 50. let. Protože jsem přece jen starší, mohu ho ujistit, že ani v těchto dobách porevolučního „teroru“ u nás se velká většina občanů nemusela budit hrůzou z ranního předvedení na velitelství StB, jak se dnes předvádí v seriálech a filmech, i proto vyznamenávaných a předkládaných školákům jako důkaz „strašných“ dob, o nichž doma moc neslyší a proto jim je musíme předkládat, zcela v duchu teorie, že je třeba se zmocnit historie a vymývat lidem mozky. Osobně (docela jsem se angažoval v KC OF) to považuji za zradu na lidech, kteří v roce 89 snili o demokracii.

Přesto nechci být jen kritický a vnímám pozitivně jeho potřebu říct své slovo k současné situaci, v níž je mnohdy těžké se vyznat, ukázat mládeži různé interpretace historie, hledat objektivní názory na komplikované dějinné události, ale zejména chtít konfrontovat své životní zkušenosti a nepřijímat klišé nasazované na historii tak, jak se to u nás děje. Je to totiž víc než nebezpečné, je to hloupé. Snad nějak tak to říká občas Miloš Zeman.