Cena za komunismus

Redaktor MF DNES Luděk Navara v předvečer výročí 17. listopadu nabídl svým čtenářům chutně připravený hotdog pod názvem „Účet za komunismus“. (15.11.)

Určitě se trefil do vkusu a chuťových buněk čtenářů, když vypočítává, kolik železničních přejezdů poničily sovětské tanky v roce 1968 (bylo jich prý 64), jaké ztráty zaznamenal Československý film (bylo přerušeno natáčení filmu Most u Remagenu na objednávku Hollywoodu), ale zejména nabídl porovnání našeho postupného snižování HDP na hlavu ve srovnání s Rakouskem a Velkou Británií. Např. HDP v roce 1960 vůči Británii činil 60 %, v roce 1989 jen 54 %. Škoda, že čtenáři neposkytl i stav z roku 2010, ale vůbec mu to nevyčítám, protože přechod země z totalitně (socialisticky) zaměřené ekonomiky k ekonomice tržní si vyžádal jisté „oběti“, které by logicky devalvovaly hodnoty dnešního stavu HDP v ČR. Musím polemizovat s úvodními slovy Luďka Navary, který na naše zaostávání v letech po roce 1948 nahlíží očima Miloše Zemana:“Naše zaostávání je v některých směrech tak výrazné, že jsme si je už přestali uvědomovat“. Zvláště když víme, že Miloš Zeman

http://www.denik.cz/z_domova/zeman-u-nas-se-ma-podryvat20091220.html

dokázal v zájmu politického úspěchu postavit školství v Nepálu (kdo o něm co věděl?) nad školství v ČSSR. Na druhé straně však autor přiznává, že ne všechno v nedávné minulosti mělo pečeť zmaru, protože jsme nebyli zadluženi u zahraničních bank a o významu velkých staveb, jako byla Vltavská kaskáda, také nemá cenu pochybovat.

Čtenář však jistě ocenil odstavec uvedený aktuálním „Kdo to zaplatí“. Když už neexistuje SSSR ani KSČ. Ano, viníkem našich dnešních problémů nejsme my sami, ale nějací škůdci kdesi v minulosti, na Východě. Asi bychom měli u soudu ve Štrasburgu žalovat VŘSR a Vladimíra Uljanova. Protože podle Navary je jeho výčet ztrát z celého období budování socialismu od roku 1948 do roku 1989 jen „menší část ztrát, protože ty hlavní spočívaly především v zastavení reforem, a tedy v dalším ekonomickém zaostávání. Hned po srpnu 1968 poklesly příjmy z turistického ruchu a vývoz na Západ se propadl asi o desetinu.“

Jak však vnímat slova citovaného historika Oldřicha Tůmy, že „éra nesvobody byla neštěstím, jehož hodnotu nelze vyčíslit. Jak spočítat ztráty na životech i na kvalitě života těch, kteří byli zavřeni,nesměli pracovat ve svém oboru či cestovat?“, když se jedná o dobu přesahující dvě generace s jednoznačným vývojem k humanistickému směřování, včetně poměrně ranného odsouzení stalinských zločinů samotnou vládní stranou, rehabilitacemi a rozvolněním tuhého centralistického systému do podoby, kterou spíše charakterují Pražské jaro a slušovický experiment. A to vše jako výsledek Jaltské konference a jaderného zbrojení. Jestliže Miloš Zeman spatřil zárodek přechodu naší země k tržnímu systému v roce 1989 v cestě Američanů na Měsíc, přidal bych k tomu i „ideologickou“ porážku komunistického tábora od skupiny Beatles. Argument O.Tůmy, že bývalý režim neumožnil lidem pracovat ve „svém oboru“ je srovnatelný s problémem lidí, kteří v demokratické svobodné společnosti žádnou práci nenajdou. Kdo však vyjádří a finančně vyčíslí „neštěstí a kvalitu života“ takto postižených? Zejména nyní, v předvečer výročí událostí 17. listopadu, bychom se měli naléhavě ptát apologetů volného trhu a kapitalismu.

Protože o kapitalismus jde nyní až v první řadě. O kapitalismus s přívlastky jakými jsou odkazy k sociálnímu směřování, k solidaritě s nesvéprávnými a postiženými neschopností postarat se o sebe, o kapitalismus bez imperialistických ambicí a potřeby koloniálního uvažování, o kapitalismus respektující ekologická pravidla hry, mírovou zahraniční politiku a mohl bych citovat základní postuláty socialistického směřování, právě toho, který odkráčel na „smetiště dějin“ před 21 lety. Jako poražený v důsledku věčného konfliktu člověka, souboje ideálu a reality.

Luděk Navara považuje za „hlavní ztráty“ zastavení reforem po srpnu 68. Opět však podléhá pokušení spojit zásah našich spojenců z našeho obranného společenství (Varšavské smlouvy) s tendenčním tvrzením, že zlo bylo sovětské a ruské. Bez viny ze strany naší politické reprezentace. Je to jen prodlužování imaginární řady nepřátelství ciziny vůči našemu „správnému“ směřování,

počínaje Bílou horou, vznikem ČSR na troskách rakousko-uherské říše, ústoupením od obrany v roce 1939, přijetím stalinského komunismu a srpnovým zásahem spojenců. Jaké reformy má na mysli autor? Reformy, které měly učinit z komunisty řízeného státu nějakou symbiózu sociálního státu s tržní ekonomikou? A s následným prozřením i všech dalších zemí RVHP? A samozřejmě s nezbytným odstraněním ostnatých drátů z „železné opony“ a s tím spojeného nekontrolovatelného pronikání osob a zboží ze světa založeného na soukromém vlastnictví do totalitně řízené společnosti se 100 % společenským vlastnictvím výrobních prostředků? Vyhlášením neutrality jen ČSSR, nebo i ostatních spojenců? Zrušením privilegia vlády jedné strany a tudíž zavádění parlamentního politického systému v tak odlišných zemích, jakými byl SSSR a ČSSR? Referendem o uzákonění principů soukromého vlastnictví ve výrobě a podnikání? Vracením nájemních domů, zámků, lesů, půdy, atd., zpět do rukou restituentů? Předáním médií do rukou jejich zaměstnanců? A kde by zůstal onen socialismus „s lidskou tváří“? A jaká role by připadla závěrům Vysočanského sjezdu KSČ?

Samozřejmě, ti, kteří očekávali od vývoje v roce 1968 postupnou destrukci tehdejšího systému do současné podoby „vítězného“ kapitalismu určitě musí považovat příchod armád Varšavské smlouvy z 21. srpna za porážku svých snah, které v 60. letech měly šanci na úspěch. Pokud však demokratizace socialistického systému (rozumím výhradám, že šlo často jen o administrativně-byrokratickou formu) měla šanci na úspěch, mohli jsme kalkulovat, že naše snažení zasáhne i vývoj v SSSR a ostatních spojeneckých zemích, že se staneme oním „pupkem“ světa, pak se omlouvám obráncům dubčekovského vedení KSČ, a rozumím výhradám, že vstup armád na naše území zastavil jejich usilování o reformovaný socialismus. Obě zmíněné zájmové skupiny však nejsou schopny předložit věrohodné koncepce bez značné dávky odkazů na „kdyby“, což je součástí našeho politického koloritu. I proto budou společně nadávat na „spojence-okupanty“ z roku 68, i když v naší historii jsme si užili dostatečně autentickým okupantů.