Armádě zdar!

Je to ale krásný nesmysl být uvědomělým vlastencem ( nikoli zdivočelým nacionalistou ), člověkem hájícím český jazyk, českou kulturu, svébytnost našeho bytí a současně se těšit z podobných atributů jiných zemí a národů. V této pestrosti se ukrývá podivuhodná síla jedince, zmnožená příslušností ke kolektivu.

Nebylo tomu tak vždycky. Mnohdy byla na počátku komuna obyvatel jednoho horského údolí, jednoho říčního povodí, jednoho ostrova. To teprve moderní svět sehnal lidi pod jeden prapor. Aby se mohli společně bránit nepřátelům, aby je odírali o daně. Anebo z občanů nadělali vojáky. Se společnou hymnou, ústavou, vlajkou.

Premiér Petr Nečas řadí ke státním symbolům i armádu. Zřejmě proto, aby vyhověl svému kolegovi Alexandru Vondrovi, a současně zpochybnil výroky prezidenta, že armáda by neměla chtít participaci na státním rozpočtu v míře až 5 %, jak si vysnil ministr obrany. Václav Klaus doporučil generálům prodat zbytečný majetek a propustit ministerské úředníky. Celá česká armáda je totiž velká jako jedna divize, zaznělo v diskuzi. Na jednoho vojáka u nás připadá 0,75 nemovitosti, armáda vlastní 25 tisíc pozemků a celá armáda čítá bratru 24 tis. vojáků. Jak pak uhlídají tu tisícovku pozemků, jestliže by každý voják hlídal pouze jeden pozemek?

Škoda, že nepokračoval dál ve svém racionálním pohledu nejvyššího armádního velitele. Možná by na závěr požádal o zproštění z této funkce. Václav Klaus je však člověk velmi obratný. Umí se přizpůsobit jako všechny živé organizmy okolí, jenže nebude tu s námi navždy. A po něm se český národ ocitne pod vedením kdovíjakého knížete, pážete či zlatého slavíka. A pak vyžadujte od takovéhoto hradního pána, aby důstojně vykračoval za dunění husitských chorálů, klaněl se palcátu i biskupské konferenci, a nevypadal přitom jako šašek.

Je obvyklé, že státy mají opravdu zmíněné symboly (hymnu, vlajku, ústavu). V případě rozpadlého Československa a SSSR jsme odsouzeni poslouchat různá muzikální torza, zvláštní hudební produkce, nejlépe když si je pobrukují před utkáním populární fotbalisté (francouzští se ji nenaučili ani před MS). Možná se časem dočkáme u nás v Evropě, že nejdříve se bude hrát Beethovenova Óda na radost, a pak teprve Kde domov můj. Patří to jaksi k naší tradici a nakonec, „jen ve zpěvu jsme našli útěchu“. Ale proč mezi hymnu a vlajku řadit armádu? Co když v horších nečasech nám do státních symbolů přidají moravský verbuňk, plzeňský oktoberfest či sv. pannu hostýnskou?

Také nenacházím smysl jít cestou Švýcarské konfederace, kde jsou zbraně ve skříních u občanů, a konfederálové jsou za erární peníze školeni v armádních dovednostech, ba ani jako ve státech amerických, kde si každý střílí jak se mu zachce a na koho zrovna napadne. A ještě přitom dávají na armádu víc než všechny ostatní státy světa. Naštěstí zmíněné možnosti nám nehrozí. Do ministerských funkcí se u nás dostávají tak zajímavé osobnosti, že po celé volební období národ s úžasem pozoruje, co to tam zase ministr (-yně) obrany ztropí. Koho omylem postřelí, kam až poletí a co z toho nakonec vzejde. Možná že v tomto očekávání spočívá hlavní přínos naší armády. Lidé jsou ve střehu.