Jeden z nejintenzivnějších zážitků v životě ženy je bezesporu porod. Připravit se na něj lze teoreticky, ale praxe je pak často jiná. Snad ještě více novopečenou maminku umí překvapit její pocity po porodu, tedy v šestinedělí.
Když jsem dostala po náročném porodu syna na hruď, cítila jsem ohromnou úlevu a štěstí. Dvě hodiny bondingu s miminkem a mužem utekly jako nic, a pak přišel tvrdý náraz reality. Syn musel absolovat klasická vyšetření, takže ho odvezli neznámo kam a na mě dolehla taková únava, že jsem byla zralá na dva dny spánku v kuse.
Pobyt s dalšími maminkami byl náročný sám o sobě, a někdy necitlivé sestry situaci zrovna nepomáhaly.
Byla jsem v hrozně zvláštním rozpoložení – šťastná ze založení rodiny a z toho, že syn se narodil zdravý. Zároveň jsem cítila strach, jak zvládnu manipulaci s tak křehkou bytostí, zda nám půjde kojení, zda s mužem něco nezanedbáme a přemýšlela jsem, jak se nám od základu změní život.
Neměla jsem chuť se vidět s nikým z blízké rodiny, ač mě celou dobu těhotenství podporovali. Mužovi rodiče se přijeli na miminko podívat z ciziny, a proto mi bylo blbé jim návštěvu odepřít. Zpětně si však uvědomuji, že jsem se měla obořit proti všemu, co mi bylo nepříjemné. Díky nynějším zkušenostem už jsem rozhodnutá, že si u dalšího těhotenství nastavím hranice zavčas. Ženy v šestinedělí jsou extrémně zranitelné a mají plné právo na klid.
Emotivnost, která se dostavila pár dní po porodu, přišla v síle uragánu. Neustále jsem brečela – kvůli tomu, že synovy roztomilé nohy vypadají jako kuřecí stehýnka :), kvůli tomu, že se cítím sama a chci mít u sebe svého muže, kvůli tomu, že je mi moc vedro a hnedle zase hrozná zima. Prostě kvůli všemu. Jediné, čemu jsem se dokázala smát, bylo množství pečiva v nemoniční stravě, které nás všechny ucpalo a nemohly jsme jít na záchod...
Nechci říct, že jsem po prvním týdnu šestinedělí sklouzla do deprese, ale rozhodně jsem na tom psychicky nebyla vůbec dobře. Díky bohu za mého muže, který se o mě a malého staral jak jen to šlo, včetně pár dnů, kdy jsem měla plně propuklý covid a horečky.
Následující týdny se nesly v duchu seznamování s miminkem. Únava, kterou novopečení rodiče zažívají, se slovy nedá popsat... Semtam se někdo z rodiny stavil na návštěvu, a ač to myslel dobře, těšila jsem se na to, až zase odejde, abych mohla po bytě chodit polonahá a starat se jen o potřeby syna. V tomhle směru už mám do příště jasno – návštěvy budou dovoleny, až když se na ně budu cítit plně připravená.
Aby však článek nebyl jenom o mně a mojí jedné zkušenosti, zeptala jsem se i dalších maminek na to, co je po porodu (ne)příjemně překvapilo.
„Překvapilo mě, jak velká rána pro mě byla ta obrovská změna. Miminko jsme s přítelem chtěli, ale dlouho se nám nedařilo. Nakonec jsem nějakým zázrakem otěhotněla a moc jsme se těšili. I když jsem byla na různých přípravných/předporodních kurzech, tak mě nikdo nepřipravil na šestinedělí. Ne miminko, ale mě. První dva až skoro tři měsíce jsem pořád plakala, nedokázala jsem přijmout tu změnu, že můj život je teď jen moje dítě. Ačkoliv jsem to chtěla, chci a mám, dodnes je to pro mě občas těžké (ač je to asi sobecké, ale chybí mi volný čas s partnerem, atd.). Nicméně jak jde čas, vše si sedá. Ale ten prvotní šok byl obrovský. A co mě ještě překvapilo, bylo těhotenství. Neustále jsem jenom zvracela a skončila i v nemocnici na pozorování. Nečekala jsem, že už to bude hodně náročné. Každopádně mě mimčo naučilo dávat přednost naší rodině (já, partner a miminko), než všem ostatním. Dobří přátelé zůstávají, rodina naštěstí respektuje vše, co a jak chci.“ Maminka Tereza
„Mě překvapil ten obrovský strach o ni. Láska a strach, tisíckrát znásobený, než jsem do té doby kdy zažila. Když malé třetí den po porodu začala klesat teplota a saturace a já zavolala sestru, tak ji prostě popadla, že ji musí rychle vzít na testy. Víc mi k tomu nikdo neřekl a já byla úplně paralyzovaná strachem. Chodila jsem tam jak lvice v kleci, partner mi volal a já nedokázala ani komunikovat, dát pořádně dohromady věty, jak mě svíral strach o ni. A pak přišel šílený vztek. Vztek, že mi ji odnesli a nikdo mě neinformuje. Když už jsem viděla rudě, vlítla jsem na vyšetřovnu a myslím, že jsem tam ně i křičela, když mě nechtěli zavést za malou. Naštěstí jí nic nebylo, dali ji jen pro jistotu na vyhřívané lůžko s monitorem... Ale já tehdy zjistila, že kvůli malé jsem ochotná se třeba i poprat, i když do té doby jsem se měla spíše za neprůbojného kliďase. Myslím, že mateřství dělá z koťátek lvice. A jestli jsme se některé dřív styděly hájit své zájmy, tak za děti se třeba i popereme. A je najednou fuk, co si kdo o nás pomyslí.“ Anonymní maminka
„Po druhém porodu jsem nechtěla nikomu svěřit starší dceru (předtím byla párkrát u babiček i na noc, poté byl problém i pár hodin venku). A pak u první dcery, že se emoce nastartovaly se zpožděním.“ Anonymní maminka
„Já si přišla špatně kvůli tomu, ze všichni mluvili o tom, jak je zalila ta bezmezná láska, strach o dítě a já necítila žádnou změnu. Ne, že bych malého nemilovala, ale necítila jsem něco zázračného.“ Anonymní maminka
„Mě překvapilo, že miminko pořád nespí, jak mi všichni tvrdili, dokonce, že to moje nespí prakticky vůbec, a už vůbec ne v postýlce/kočárku, prostě kdekoliv mimo moji náruč. A potom mě překvapilo, že vlastně nic nemůžu dělat - úklid, vaření, prostě absolutně nic. Bylo obrovsky psychicky náročné se s tím poprat, protože jsem dostávala a pořád dostávám nevyžádané rady, že přece musím zvládat domácnost jako každá jiná žena. No a teď zase mě překvapilo, jak obrovský strach mám o zdraví malé, úplně nesnáším, aby na ni sahal někdo s rýmou, atd. Dle manžela a mých rodičů jsem hysterická matka.“ Anonymní maminka
