Realita českého vyrovnání se s minulostí

Existuje mnoho potenciálních odpovědí na problematickou otázku našeho diskutabilního vyrovnání se s minulostí, především s předlistopadovou. Často slýchávám názory, zvlášť v souvislosti se slabou schopností nekriticky přistupovat k výkladu našich nedávných dějin, že hlavním milníkem, který ovlivnil další vývoj, byl samotný počátek 90. let, kdy nastoupivší prezident Václav Havel odmítl sáhnout po represích vůči bývalým funkcionářům a kádrům z řad KSČ s tím, že v rámci šíření „pravdy a lásky“ přece „nebudeme jako oni.“ Stejně tak nebyla zakázána komunistická strana, která se později přetransformovala v KSČM, protože dle slov tehdejší politické reprezentace se komunisté časem zdiskreditují sami, což už dnes samozřejmě víme, že se nestalo. Tento pochybný vývoj bývá srovnáván v tomto ohledu s mnohem úspěšnějším Německem, které se se svou nacistickou minulostí vypořádalo mnohem rychleji a tento úspěch bývá přikládán zejména tomu, že NSDAP byla nejen zakázána, ale řada nacistických funkcionářů podílejících se na zvěrstvech holocaustu odsouzena v rámci Norimberského procesu. Nic takového u nás neproběhlo, jak víme státní správa je bývalých komunistů plná a menší část z nich, která se k tomuto odkazu hrdě hlásí, dokonce sklízí dvacetiprocentní podporu. Toto vysvětlení tedy zní logicky, problém je však složitější. 

Tak především, ani v Německu nebylo vše růžové, jak se z dnešního pohledu zdá. Norimberský proces byl sice jistě méně smířlivý vůči prominentům padlého režimu, nicméně již ve své době byl všeobecně kritizován pro svou nedůslednost. Kromě toho, že mnohým z velkých ryb, včetně té největší, se podařilo procesu uniknout sebevraždou, mnoho dalších zmizelo, aby se po mnoha letech objevilo například v Jižní Americe pod úplně jiným jménem a příjmením. Stačí si připomenout sadistického lékaře Mengeleho, který zemřel v 70. letech, jako dobře zajištěný důchodce. Taktéž je známa neschopnost odstranit některé funkcionáře ze státní správy, někteří nacisté zde zůstali ukryti řadu let. Dokonce až v roce 1986 byly odtajněny dokumenty usvědčující tehdejšího rakouského prezidenta Kurta Waldheima ze spolupráce se speciální jednotkou likvidující partyzánské oddíly. Soud v Norimberku byl posledním velkým procesem až do roku 1960, kdy úspěšné dopadení Adolfa Eichmanna izraelským Mosadem pomohlo znovuotevřít řadu velkých kauz. Právě teprve až s příchodem mladé německé generace v polovině 60. let Němci přestali před svou minulostí zavírat oči a začali kriticky hodnotit historické chyby svých předků.

Těžko ovšem soudit zdali se německá společnost s nacistickou minulostí opravdu vyrovnala. Jedna z posledních studií přinesla závěr, že ve třetině německých domácností je stále velmi skrytý antisemitismus, byť na veřejnosti se s tím nikdo nechlubí. To jsou velice kontroverzní závěry, nicméně fakt je takový, že ani přes dílčí chyby a nedostatky popsané výše, kolem roku 1965 ve Spolkové republice Německo neexistovala masově podporovaná extremistická strana omlouvající chyby doby minulé (viz dnešní úspěšná KSČM) a země byla považována za vzor transformace a přechodu k fungující pluralitní demokracii.

A tady se dostáváme k jádru věci. Zdevastované Německo se po válce (zejména jeho západní část) velice rychle pozvedlo. To souvisí jak s nutností vše vybudovat prakticky znovu a s ohromnou dotační politikou ze strany Západu v rámci Marshallova plánu, tak s generací skvělých politických osobností (mnohdy z řad válečných odpůrců nacismu, kteří upadli v Hitlerovu nemilost, ale zázrakem přežili), která určovala vývoj v zemi v 50. letech a přivedla zemi k hospodářskému zázraku. Svou sociálně-tržní politikou, kterou v té době kvůli strachu z komunistické revoluce prosazovala i pravice, přinesli do země dosud nebývalý blahobyt. Politika byla skutečně službou lidu. Jak už bylo naznačeno, zemi vedli lidé s mnohdy pohnutým osudem, morálně velmi zásadoví a důvěryhodní. Zemi tak nesužovala korupce, klientelismus ani parlamentní obstrukce. Byla dána jasná vize do budoucnosti, které se držely všechny strany napříč politickým spektrem. Generace, která ve 30. letech volila NSDAP, protože z důvodu tehdejší hospodářské krize měla nejistou práci a hmotně strádala, viděla, že to jde i bez Hitlera. Viděla, že i demokracie bez vlády pevné ruky může fungovat. Proto Němci neměli důvod vracet se k nacistům a vzpomínat na to, „co bylo za minulého režimu lepšího než dnes.“

Sametová revoluce v roce 1989 přinesla Československu naději lepších zítřků. Tato šance však na rozdíl od příkladu Západního Německa nebyla využita. Nastartovala éra rozkrádání státu, bleskové privatizace zastaralých podniků a drasticky se rozrostla korupce a organizovaný zločin, který je tak typický pro tuto tzv. éru divokého kapitalismu v 90. letech odstartovanou za vlády Václava Klause. Revoluční euforie tak vystřídalo porevoluční zklamání a tato „blbá nálada“ spojená s nechutí lidí do politiky zasahovat a přispět k jejímu zkvalitnění je problémem, který se táhne dodnes a vytváří začarovaný kruh. Za takovéto situace pak lidé začínají hledat pozitiva na době, která tomuhle všemu předcházela a minulý režim si iracionálně idealizovat. Jakým způsobem pak mají politici legitimizovat otevírání procesů s bývalými komunistickými kádry či ospravedlňovat ostrakizaci komunistické strany, když lidé mají pocit, že tito politici nejsou o nic lepší? Toto chování jen snižuje obecně pozitivní vztah k demokratickým hodnotám a připisuje politické body komunistům, jimž nejlepší reklamu dělá a vždy dělala mainstreamová politická reprezentace.

Mají-li současní politici skutečně přispět k vyrovnání se s naší problematickou minulostí, je nutné odstranit všechny neduhy mající v této minulosti své kořeny, a které doposud dusí naši společnost. Politika musí být více zpřístupněna lidem, papalášské chování tolik známé od normalizačních komunistů a přetrvávající v politické kultuře do dnešních dob musí být eliminováno. Taktéž je třeba očistit státní správu od korupce a zdůvěryhodnit ji, což je základ každého dobře fungujícího demokratického a právního státu. Nelze ovšem očekávat, že vše za nás vyřeší politici. Aktivně se tohoto procesu musí účastnit i řadoví občané. Emancipovaná a sebevědomá občanská společnost je efektivní hrází proti „nečistým praktikám“ politických osobností. Je nutné, abychom začali k dění kolem sebe přistupovat odpovědně. Skvělá příležitost se naskýtá právě nyní u příležitosti historicky první přímé volby prezidenta. Vyhlídky na první krok ke změně začerňuje fakt, že největšími favority na post prezidenta jsou Miloš Zeman a Jan Fischer. Ještě však není po bitvě a čas na racionální přehodnocení volby tu je. Tak nashledanou v pátek a v sobotu u voleb.