Případ Vondrouš aneb politická kultura u nás

Většině z nás jistě neunikla tento víkend médii nejvíce komentovaná událost z pátku, kdy byl v Chrastavě při příležitosti otevření nového mostu spáchán „atentát“ plastovou pistolí na prezidenta Václava Klause. Zdánlivě „malicherný“ incident rozpoutal diskuzi nejen napříč českou veřejností, ale nyní už i světovými médii. Většina názorů se točila kolem neúnosné politické situace, kterou řada z našich spoluobčanů již nezvládá a uchyluje se k takto zoufalým činům. Z pohledu nezaujatého člověka by mohlo být překvapující, že většina názorů, které k incidentu v průběhu minulých dvou dnů zazněly, vyjadřují šestadvacetiletému střelci Pavlu Vondroušovi plnou podporu a pochopení. Vzhledem k tomu, že se profilujeme jako evropská civilizovaná země pevně zakotvená v západním světě, měli bychom se spíš zamyslet, co všechno to o nás vypovídá.

Jistě, žijeme v demokratické pluralitní společnosti, kde se každému dostává možnosti vyjádřit svůj názor (dokonce i ten, který proti principům liberální demokracie bojuje). Česká politická reprezentace nutí většinu obyvatel této země se proti současnému vládnímu mainstreamu stavět spíše kriticky, s čímž se dá jedině souhlasit. Otázka však zní, do jaké míry a jakým způsobem dokážeme této možnosti, tedy svobodně vyjádřit své přesvědčení, využít. Žijeme v roce 2012, je dvacet dva let po pádu komunistického režimu, zatím se stačila vyměnit celá jedna generace, která by již měla být nezatížena předchozím režimem a přesto (nebo možná právě proto) je v souvislosti s pátečním incidentem čas se rozhlédnout a zamyslet nad tím, na jaké úrovni je v současnosti česká politická kultura nebo jakási morálka v politice chcete li. Zvlášť když uvážíme fakt, že mezi veřejností vzrůstá stále větší apatie vůči politickému dění a jakékoli participaci občanů ve věcech veřejných. Volební účast každé čtyři roky rapidně klesá, počet členů i těch největších politických stran stagnuje na několika desítkách tisíc, a když je svolána demonstrace, počet demonstrujících je až na několik světlých výjimek mizivý. Zájem o veřejné dění se vytratil.

Samozřejmě pokud se podíváme na stav politické situace, není se až tak čemu divit. Je však třeba si uvědomit, že v každé demokratické zemi je nejvyšší jednotkou státní moci občan, který má celou řadu možností něco změnit. Můžeme donekonečna vysedávat u piva a nadávat na politiku, ale politici jsou vždy obrazem svého lidu. Je na nás, co jim dovolíme, jaké jim dáme hranice. Bohužel my jsme si je příliš rozmazlili a stav věcí je takový jaký je. Poslanecká imunita je snad nejširší v celé EU a za některé dnešní papalášské praktiky by se nemuseli stydět ani komunisté. Je to jako s výchovou dětí. Ponecháte je svému osudu a ony vám zvlčí a pak už nevíte co s nimi a můžete se odhodlat k podobně zoufale vyhlížejícímu činu, ke kterému došlo v pátek v Chrastavě. Jistě, zatím to byla jen plastová kuličkovka, ale co to může být příště? A je úplně jedno jaký je to prezident, jaké má názory a podobně. Je to prezident demokratického státu a násilí v pluralitní politice nemá své místo. Základem každé demokracie je především slušnost. A pokud slušností nedisponujeme my, těžko ji pak můžeme očekávat od politiků. Ne ekonomická, ale právě morální úroveň je to, co nás už celá desetiletí tak drasticky dělí od světa, který začíná za Rozvadovem dále na západ.  

Na mnoha internetových diskuzích je strůjce celého tohoto humbuku, který ovládl média, vychvalován. Ve skutečnosti jsme si však opět zadělali na pořádnou ostudu. Nehledě na to, že Klausova ochranka se již stihla proslavit jako „nejhorší bodyguardi všech dob.“ Jaké světlo to vrhá na Českou republiku ve světě? Jak teď budou zahraniční politici k naší zemi přistupovat, když si nemohou být, v případě státní návštěvy, ani jisti, že bude dostatečně zajištěna jejich bezpečnost? Snad jedinou světlou stránkou v tomto případu je reakce šéfa Klausovy ochranky Jiřího Sklenky, který za incident převzal veškerou zodpovědnost a z vedoucí funkce odstoupil. Znamená to snad, že i v naší zemi se najde alespoň náznak morálky? Z tohoto kroku by si přeci mohlo vzít příklad mnoho z našich ústavních činitelů a přispět tak ke zlepšení politické kultury. Než ale čekat až přijde změna „shora“, měli bychom začít každý u sebe...