O krizi v ODS a českém konzervatismu

Největší pravicová strana v Česku prochází patrně nejhlubší krizí vůbec od svého vzniku, na což poukázal i nedávný v pořadí již 23. kongres strany, na kterém byl mimo jiné znovuzvolen dosavadní předseda Petr Nečas, a byla jmenována nová výkonná rada složená z loajálních straníků.  Strana však i přes zdání zůstává nejednotnou a názorově rozpolcenou, což ukázala i několik týdnů trvající rebelie pěti poslanců vůči zvyšování daní. Rebelie byla sice zažehnána, 3 z rebelů dokonce složili poslanecký mandát, nicméně jsme mohli jasně vidět, jak je stranický mainstream otřesitelný a zranitelný. Co je vlastně příčinou vleklé krize ODS?

Odmysleme si teď korupci, neboť ta se do určité míry týká všech parlamentních stran, žádná však nemá tak špatnou pověst, jako právě ODS. Již několik let není známo, co nebo koho tato strana vlastně zastupuje. Opravdu to jsou podnikatelé a živnostníci? Nebo lobbisté a korytáři? Odpověď je víceméně jasná, nicméně bylo by bláhové se domnívat, že ODS naprosto postrádá idealisty a politiky, kteří by skutečně něco v řízení státu změnit chtěli. Problém je však s nejednoznačností, jaké ideje ODS vlastně zastupuje. Za poslední roky vládnutí se strana stala příliš nedůvěryhodnou, nečitelnou a prakticky nevolitelnou.

Problémem je její postoj z hlediska politické ideologie. Sama se označuje za liberálně-konzervativní a přirovnává se tak k tradičním pravicovým stranám západní Evropy, především k britským konzervativcům. Profiluje se jako strana hájící soukromé podnikatelské aktivity, malý stát, nízké daně a mnoho dalšího. Skutečně stojí za to se čas od času podívat na oficiální weby politických stran a porovnat jejich ideje, cíle a sliby se skutečností.

Skutečnost je taková, že ODS není liberální stranou a už vůbec ne konzervativní. Tato strana nikdy neprojevila byť jen snahu zabývat se konzervativními tématy. Byla-li by skutečně konzervativní, již dávno by prosadila zákony zaměřené na ochranu a podporu tradičních rodin s dětmi (například daňové úlevy), místo toho ty finančně nejzatíženější ekonomicky diskriminuje a podílí se na nízké porodnosti. Dávno by prosadila zákony na zajištění malého státu a ochranu soukromí občanů, místo toho podporuje projekty, jako sKarta a občanské svobody omezuje všemi dostupnými prostředky. Dávno by zeštíhlila nadměrnou byrokracii dusící náš stát i státní rozpočet a vytvořila čistý vzduch pro podnikání, které je nezbytné pro tržní ekonomiku. Rozhodně by nepodpořila zvyšování DPH, což je jeden z typicky socialistických kroků, který na pravici nemá místo. Dávno by se soustředila na modernizaci a financování školství, které každý skutečný konzervativec pokládá za základ budoucího úspěchu země. Dávno by bylo dostavěno metro a dokončen projekt bezbariérové hromadné dopravy, která by tento typ dopravy zpřístupnila důchodcům, ochrnutým, postiženým či dalším jinak indisponovaným jedincům. Dávno by vytvořila dostatečně transparentní systém bránící korupci, klientelismu a lobbování průnik do svých řad. Dávno by stranu otevřela novým nadšeným mladým konzervativcům, čímž by zvýšila konkurenční prostředí a naději, že ti „nekvalitní“ v záplavě této konkurence nedostanou možnost se prosadit. Nikdy by nedovolila vypustit z úst svého předsedy termín, jako dalajlamismu a uvědomovala by si svou jednoznačnou pozici v rámci demokratické západní civilizace.

ODS postrádá morální a etický kodex. Soustředí se jen na ekonomické otázky a maximalizaci bohatství. Otázka zní zda-li však tato strana někdy bude vůbec schopna liberálně-konzervativní ideje efektivně zastávat. Tento stav totiž není výsledkem posledních několika krizových let. Ty jsou odlišné pouze v tom, že veškeré její neduhy začaly vyplývat na povrch. Její současný trend je však patrný již od samých kořenů, kdy tento styl politiky do strany zasel Václav Klaus. Požadavky nynějších rebelujících poslanců navrátit se ke konzervativním kořenům pod záštitou Klause jsou tedy absurdní, protože žádný silný konzervativní proud v ODS nikdy neexistoval.

Podobný problém se týká i TOP 09, která se rovněž označuje za liberálně-konzervativní. Zde je však přece jen mnohem větší naděje na její restrukturalizaci. Byť začala špatně a její současné preference jsou mizerné, její předseda Karel Schwarzenberg se přes všechny neduhy jeho osobnosti těší alespoň určité morální vážnosti, což je sympatické zejména mladší generaci, která by vstupem do této strany mohla přinést změnu.

Z parlamentních stran se nejvíce konzervativním myšlenkám blíží KDU-ČSL, která skutečně prosazuje větší podporu tradiční rodiny, vyšší míru solidarity, důraz na tradice, na naši kulturu, zároveň dobře chápe své místo v Evropě a není nacionalistická. Jejímu přerodu v masovější stranu však brání její stále silné náboženské myšlení, které převážně ateistickým voličům nelahodí. Pozice konzervatismu v České republice tak zůstává nadále velmi slabá.