O našich "mamkách"

Kde se to v ženách bere, že se mění z dívek v "mamky"?

Kde se to v ženách bere, že se mění z dívek, plemene právem tak obdivovaného, rozkošného až fatálního, v „mamky“, děsivý to postrach širokého okolí? Ještě bych pochopil, jak se z děvčete stane milá, milenka, žena. I to jak z ní se pak vyklube maminka – tím že se něco, mimčo, vyklube z ní. To vše je ještě v pořádku a nevidím v tom problém. I taková maminka zůstává stvořením nanejvýš sympatickým, smýšlejícím vcelku normálně. Jenže uplyne pár let a maminka se změní v „mamku“. Robátko přestane žvatlat a začne mluvit, přestane padat a začne dělat chyby, přestane se držet její sukně a začne rvát oblečení z jiných, mladších. A „mamka“ začne na potkání budit hrůzu. Až je mi to kolikrát líto.

Mám milou. Ta má „mamku“. A já mám kolikrát pocit, že tu její mamku mám radši než sama její dcera. Nedosti na tom, že se jedná o moji budoucí tchýni. Mám ji rád a tak přemýšlím, kde se bere despekt k „mamkám“. Především to bude asi tím, že mají starost, to bezesporu. Je to asi geneticky naprogramované. Maminka se stará o pachole. Jak ale dítě roste, začne mu to být na obtíž, najednou se „mamka“ zbytečně stará. Je to záhada – jak to, že dítě pozná, že již nepotřebuje neustálou starost a péči matky, ale matka to nepozná? Že jí nedochází to, jak se v očích svého okolí (pochopitelně ne úplně právem) stává zbytečnou, nepohodlnou, otravnou a nezajímavou? Proč jí to nedochází ani poté, co se stane terčem odmlouvání, vyhýbání a kolikrát i posměchu své ratolesti?

Jedna moje kamarádka neustále opakuje: „Nikdy nebudu jako mamka, nebudu svou dceru terorizovat, vyčítat jí a připomínat každou volovinu.“ Rád bych jí věřil, ale obávám se, že takhle to nefunguje. Jen tak mimochodem – tahle kamarádka se brzo z milenky změní v ženu a matku. Doufám, že tohle nebude číst, mám totiž intenzivní pocit, že za patnáct dvacet let i z ní bude „mamka“, jako přes kopírák. Už se skoro těším na to, jak si mi jednou její děti budou stěžovat na to, jak je jejich „mamka“ nesnesitelná, neodbytná, neakční a nechápavá.

Vraťme se ale k mé milé. Dostane čtyřku z matiky na vysvědčení, poprvé. Já chápu, že se taková věc může stát (kdyby tohle tak byla ta největší chyba, kterou kdy udělá!), chápe to myslím i ona, byť ji to mrzí. Kdo to ale určitě nepochopí, je její „mamka“. A tak má má milá strach a slzičky v očích. Ne snad proto, že by sama sebe zklamala, ale proto, že ji doma čeká krvežíznivý moloch, kterému „se to musí říct dřív, než se to stejně dozví“, moloch, který ji s pravděpodobností hraničící s nekonečnem zasype výčitkami a svými soudy o tom, kde udělala chybu a co zanedbala. Prostě neodbytný moloch jménem „mamka“. 

V tuhle chvíli se ptám – dá se tím molochem domluvit? Vždyť je to také jen člověk. Z masa a kostí, s vlastním rozumem, s vlastním (byť dobře skrývaným) smyslem pro humor a hlavně, člověk s nadhledem a zkušenostmi. Nevím, asi ne. Sám nemám problémy komunikovat s molochy jiných, s vlastním se ale také nedohodnu. Chtít po mé mamce rozumnou komunikaci a náhled, to by bylo asi jako chtít po novopečené mamince, aby své robě dobrovolně věnovala cirkusu. „Mamka“ se prostě úplné moci nad svým dítětem neumí a nemůže vzdát. Ať je mu měsíc, deset nebo dvacet let. Bohužel. 

Včera mi moje mamka vykládala, že Jiřina Křenová je bez práce. Neznám Jiřinu Křenovou, já na to. To je přece manželka Petra Křena. Toho já taky neznám. Ten ale přece dělá v tý fabrice, co je vedle fabriky, ve který dělá Martina Suralová. Tu tuplem neznám, bráním se. To je ale přece sestra Vaška Holuba? A to má být kdo, nevycházím z údivu. To je přece manžel Marušky z Nové vsi. V tu chvíli si matně rozpomínám, že nějakou takovou Marušku znám, tedy: asi dvakrát v životě jsem ji viděl. S komentářem, že to je sice ohromně zajímavé, ale že mne to vůbec nezajímá, protože tu paní (tu úplně první, na začátku celého řetězce) neznám, s komentářem, který „mamku“ vrcholně vytočí odcházím do koupelny. Na záda mi padají výčitky, jak se o nic nezajímám, a jak bych si vůbec nevšiml, kdyby mamka chcípla – což mimochodem není vůbec pravda – a že mi klidně může spadnout barák na hlavu a bude mi to jedno - což mimochodem pravda je.

Nechávám to jako otevřený bod. Opravdu nevím, co si mám myslet o scénkách jako je tato nebo ta, kterou právě doma podstupuje má milá.. Vůbec tady nejde o to, že bych chtěl „mamky“ nějak hanět. Naopak. Obdivuji je a právě proto o nich píšu. Jak se s nimi ale domluvit, aby to bylo méně bolestivé - a to především pro ně?



Dodatek – včera jsem v sauně poslouchal následující rozhovor. Šlo o dva muže malinko starší než já.

Muž číslo 1: Tak ta tvoje pořád maká, co?
Muž číslo 2: To jo, ta je pracovitá, skoro si ji doma neužiju, asi jí budu muset udělat dítě, aby přestala tak žrát tu práci.
(kratší odmlka)
1: A co, uvažujete?
2: No, asi jo, vypadá to, že v létě na tom zapracujem.
1: Vážně to plánujete?
2. No víš co, já jak se na to tak dívám, bych ještě dva tři roky počkal, ale víš co …
1: No jo, to mi povídej, já kdybych věděl, co dítě udělá s naším vztahem, tak bych do toho nikdy nešel …

Docela to chápu, ani jeden nechce přijít o svou milou, o svou milenku, o svou ženu. Člověk se těžko smiřuje s tím, že ta, které teď slibuje nekončící obdiv, lásku, věrnost a pozornost, se bude muset jednou obětovat a stát se pomalu ale jistě „mamkou“, stejně „mamkovatou“ jako ta její.