V pátek

Ve čtyři už jsem vzhůru. Tělu by dalších pár hodin spánku prospělo, ale hlavu mám čilou, chumel myšlenek v ní víří jako prádlo v bubnu pračky. Nevztekám se, v klidu si za úsvitu počkám, až se myšlenky odstředí. Úhledně je potom rovnám na sušák. Před šestou možná ještě stihnu vyžehlit a poskládat je do skříně, aby lícovaly. Až bude hotovo, a bude se mi nejvíc chtít spát, zadrnčí budík, že je čas jít do práce.

Maturantka spěchá do školy, a do koupelny mě nepustí, mám tedy čas na cigárko.
Dvakrát za mnou vletí na balkón, napřed pro stovku na večer, pak aby mi řekla, že jí
to sluší.
I já se denně ptám: „Můžu takhle do práce?“
A ona poradí a nakonec vždycky dodá: „Jenomže víš co: já nemám vkus.“
V tom bude po mně, já ho taky nemám.

Proklatě nízko nad střechami paneláků tlačí letadlo dva husté sloupy světla, a já myslím na chudáky, kteří předtím od pěti tvrdli na letišti. Ač ráda pobývám v cizích krajích, čím dál víc nesnáším cestování a těším se, až se za dcerou do Anglie budu bez nerváků teleportovat.
Elektronickou čtečku knih už pro mě konečně taky někdo vymyslel.

Ve schránce na dopisy se cosi bělá. Kdysi jsem kastlík odemykala s rozechvěním, jenomže dneska už nikdo nepíše. K nohám se mi snese lístek papíru a srdce se rozbuší.
„A přece se nevzdaluju …“
Podepsal se: „J“.

„Ve mně by to asi vyvolalo obavy,“ hleděl na mě zkoumavě psycholog, když jsem mu ve čtvrtek o bubákovi vyprávěla. „Víte něco o stalkingu?“
Kývla jsem, že vím, ale nebojím se.
„Zlobím se na něj,“ vysvětlila jsem. „Po rozchodu s Prckem se mi zatřásl svět a strach z osamělosti způsobil chvilkový zatmění. Pamatujete, jak jsem se k vám chodila vybrečet?“
Usmíval se, a přikyvoval, jako vždycky mě nechal vymluvit.
„Potom jsem zjistila, že sama nejsem. Jak bych taky mohla v tomhle přelidněným světě?“ zasmáli jsme se oba.
„Pochopila jsem, že nemusím žít v páru, abych byla kompletní. Jako by mi na všech stranách dorůstaly větve,“ zvedla jsem ruce nad hlavu. „Koruna se kulatí. Už se nemusím krčit, abych někoho nepřerostla, dávat si pozor na jazyk, aby si snad někdo nemyslel, že si o sobě myslím, kdoví jak nejsem chytrá.“
Zavrtěl hlavou, ale pod knírem mu rašil úsměv, a to mu slušelo.
„Měla jsem se moc dobře,“ zvýšila jsem hlas. „Až tenhle bubák ve mně něco probudil.“
„Víte, co to je?“ zpozorněl.
Věděla jsem, ale neřekla.
Na zastávce vyhlížím paní Šá. Už týden pro ni nosím knížku v tašce.
„Chtěla jsem si ji koupit,“ řekla mi minulý týden. „Nikde už ji ale nemají.“
Zas jednou vysvětluji, že mého distributora spolkla větší ryba, a v rámci nové firemní politiky skončila s distribucí všech titulů, které nejsou z jejich produkce.
Moje knížka se prodávala pomalu, pár kousků do měsíce. Jakmile ji distribuce jednou stáhla z krámů, zpátky už ji nedostanu. Knihkupci jsou především obchodníci, nepotřebují na pultech ležáky, chtějí zboží, které rychle otočí, aby měli na nájem.
„Co se s tím dá dělat?“ ptala se paní Šá, a já pokrčila rameny:
„Rozdávat.“ A přestože mi bylo jasné, že mi to hned neuvěří, dodala jsem: „Takhle je to mnohem zábavnější.“
Libuška stojí mezi dveřmi kanceláře a mává lokty:
„Máme slepice!“ Líbí se mi, jak mluví celým tělem.
„Jekylla a Hydea,“ hlásí rozradovaně, a protože pořád ještě nechápu, vysvětlí:
„Jedna je černá a druhá bílá.“
Víc mi toho říct nestačí, už zas běží k počítači, neb je velmi snaživá.
V poledne přiletí mail od paní Šá:
„V neděli máme u Salvátora dobročinný bazar. Nechcete mi dát pár knížek, abych je tam prodala? Výtěžek bude ve prospěch kostela.
(Kostel ČCE U Salvátora, Salvátorská 1, Praha-Staré Město, první ul. vpravo kolmá na Pařížskou, jdete-li ze Staromáku. Bohoslužby začínají v 9:30, dobročinný bazar hned po skončení, cca v 10:30.)
Odpoledne jsem měla v úmyslu vytrousit Skládku na cestě k rodičům, ale metro je tak narvané, že když chci zjistit, kdo je vrah, musím držet čtečku v natažené ruce nad hlavou. Kdybych kolem sebe měla dost prostoru, mávla bych nad tím rukou. Na dobročinný bazar odnese paní Šá pětatřicet knížek, pro tento týden máme vystaráno.
Táta leží v posteli na boku, ostré kosti už se neschovají ani pod dekou.
„Spíš?“ vkrádám se k němu po špičkách.
Se zavřenýma očima vrtí hlavou:
„Myslím si na svý.“
„Ty můj vrabčáčku,“ hladím ho po rozčepýřených vláscích, a on sebere sílu akorát tak k úsměvu. Život a leukémie, svině, ho udolaly.
„Ty lustry potřebujou umejt,“ pozoruje máma zaprášená svítidla. Chci se do toho pustit hned, ale přemlouvá mě, ať to nechám na příště. Neví, že to ráda udělám, když jinak pomoct neumím.
Při práci vzpomínám na binec, jakým se s maturantkou brodíme doma.
„Chtělo by to uklidit,“ shodly jsme se tuhle po ránu, dál jsme se ale zatím nedostaly.
Ze židle šroubuji stínidlo lustru v kuchyni a máma mi snaživě překáží.
„Čekala jsem tě včera,“ povídá.
„Vždyť víš, že mám ve čtvrtek psychologa,“ připomínám, přestože to zas do týdne zapomene. „Chodím už jen k vám a ke cvokařům,“ směju se.
„Jen k nim choď,“ souhlasí. „Abys byla fit. My tě ještě budem potřebovat.“
Pak v mobilu zacinká zpráva.
„Pojď na pivo,“ láká mě Libuška. „Potřebuju dvě Skládky, v neděli jedu vlakem do Jeseníků.“
Z jednoho piva jsou čtyři, poslední metro mi ujíždí před nosem, a noční autobus je tak nacpaný, že se čtečka nedá udržet ani nad hlavou. V takových okamžicích je mi strach z osamělosti fakt k smíchu.
Nerada se břichem mačkám na mladíka s bakelitovou žížalou v uchu. Hlavu držím stranou, abych ho ušetřila dechu těžkého pivem a dvackou Gauloisek. Ani on se na mě nedívá, ale ať chce nebo ne, hřeje. Cítím jeho teplo přes kabát. Teplo a tep v břiše. Proti své vůli přijímám rytmus jeho srdce. Synchronizováni kodrcáme půlnoční periferií, a když se dveře busu rozzívnou k výstupu, líbám mladíka na rozloučenou doprostřed rtů.

Zatracený bubák!
Probudil ve mně vášně.