Skládka v Café Symbiosa a Ouky Douky
Jmenovala se Markéta a já si vzpomněla na Hemingwaye:
„Erneste, říkal jsem mu jménem, které jsem nesnášel.“
„Normálně tohle nedělám,“ vysvětlila mi. „Nepíšu cizím lidem a už vůbec ne spisovatelům. Jenže na tu tvou knížku jsem v knihovně narazila, když jsem byla na dně a zažila jsem s ní krásnej večer.“
Upila jsem červeného a zapálila si cigaretu.
„Se mnou se totiž rozešel přítel,“ řekla. „Po třech letech mi oznámil, že už mě nemiluje a že se mám odstěhovat.“
Napila jsem se.
„Neumíš si představit, jak to se mnou zacvičilo. Já si snad dám taky,“ ukázala na mou sklenku a rovnou mávla na servírku.
„Já myslela, že je u nás všechno v pořádku, že se máme rádi, vezmem se a budeme mít děti.“
Upila jsem a zapálila si další cigaretu.
„Sebrala jsem se a odjela k mámě. To víš, že jsem si cestou poplakala, a doma jsem se potom úplně sesypala.“
„To znám,“ přikývla jsem chápavě. „Když mi dal Prcek kopačky, taky jsem se napřed držela. To nejhorší přijde, když šok odezní.“
„Přesně,“ ukázala na mě prstem. „Máma mě nechala vybrečet, chvíli mě utěšovala, a pak mě vytáhla na nákupy, abych se rozptýlila,“ nadechla se „A to byla chyba.“
Opatrně si nalila víno ze skleněné karafy, přičichla k němu a obrátila sklenku do sebe, jako by v ní byla voda.
„Protože v tom krámě zrovna hráli naši písničku. Určitě znáš Top Gun,“ zvedla obočí a pak zanotovala: „Take My Breath Away.“
Přikývla jsem, naklonila sklenku a nechala na jazyk dopadnout poslední červenou kapičku.
„V uličce mezi kečupama jsem se sesula k zemi a začala nahlas štkát, jako kdyby mi někdo umřel.“
Druhá sklenka vína v ní zmizela stejně rychle jako první. Potom si hřbetem ruky otřela rty:
„Spěcháš?“
Přiznala jsem, že jsem měla v úmyslu odnést Skládku do dvou kaváren, na které jsem dostala tip v diskuzi.
„Nevadilo by, kdybych šla s tebou?“ zeptala se.
„Tady je to příjemný,“ rozhlédla se po Café Symbiosa. „Dáš si něco k jídlu?“
Pohrávala jsem si se zapalovačem a oddalovala chvíli, kdy si zase zapálím.
„Nebo dáme dvojku a pomažem?“
„Napřed musíme…,“ vytáhla jsem z tašky tři knížky a přemítala, jak je nepozorovaně umístit do knihovničky.
Položila mi ruku na rameno: „To nech na mně.“
Když jsem se vrátila z toalety, knížky tam nebyly, a na stole čekala sklenička vína.
„Já normálně nepiju,“ ujistila mě Markéta, „ale teď jsem vykolejená. Rozumíš, se mnou se ještě nikdo nerozešel. Vždycky jsem to byla já, kdo se rozcházel. A když konečně potkám normálního chlapa, kterej nepije, nefetuje a má práci, tak mi provede tohle.“
Opatrně jsem upila a natáhla se po cigaretě, ale Markéta třemi dlouhými hlty vyprázdnila sklenici, a už zase vstávala. „Jestli to máme všechno stihnout…“
„Se mnou se Prcek rozešel po telefonu,“ řekla jsem. „Po třinácti letech.“
„Taky dobrý,“ politovala mě a přehodila si kabát přes ramena.
„Snad to najdu,“ zaváhala jsem, když jsme se na Vltavské vynořily z metra.
„Já to tu znám,“ uklidnila mě. „Máme tady babičku,“ kývla bradou k budově husitské modlitebny. „V kolumbáriu.“
Na jazyk se mi dralo cosi chytrého, ale po čtyřech deckách se mi slovo „kolumbárium“ stalo nevyslovitelným.
„Ouky Douky,“ zamířila ke vchodu do kavárny. „Takový čistý dobře osvětlený podnik.“ Tak prasklo, že i ona četla Hemingwaye.
„To mi řekni, kam se ta sebeúcta vytratí,“ požádala mě. „Já bejvala absolutně hrdá holka, a teď se mu plazím u nohou jako červ.“
„Když se se mnou Prcek telefonicky rozešel,“ vzpomněla jsem si, „použila jsem ještě naposledy klíče od jeho bytu, abych si od něj odvezla kolo. Napevno jsem počítala, že nebude doma, a zaskočilo mě, když jsem ho našla sedět u počítače. Nedostala jsem ze sebe ani slovo, dokonce ani na pozdrav jsem mu neodpověděla, jen jsem na něj při odchodu houkla, že až si dole odemknu, hodím mu klíče do kastlíku.“
Markéta mě poslouchala na půl ucha, neb se právě snažila upoutat pozornost mladého číšníka.
„Když jsem potom uřícená dojela domů, a chtěla odemknout, zjistila jsem, že jsem mu z rozrušení hodila do schránky svoje vlastní klíče.“
Asi mě přece jen poslouchala, protože se rozesmála.
„Musela jsem potupně žadonit, aby přijel.“
„Na mě nemáš,“ zavrtěla hlavou. „Když jsem si ke Kájovi přijela pro svý věci já, takhle mi stříkaly slzy a nudle tekly až na bradu. A když mi pak začal pomáhat s balením, spustila jsem tak, že nakonec nevydržel s nervama a řek mi, ať se na to vykašlu a zůstanu u něj,“ zvedla oči od stolu a pokývala hlavou:
„Tak jsem zůstala.“
„I když tě nemiluje?“ vytřeštila jsem oči.
„Pořád doufám, že si to rozmyslí.“
„Co kdybysme tyhle tři Skládky daly támhle vedle rádia,“ ukázala vpravo od vchodu, a rovnou vstávala:
„Ukaž, já to zařídím.“
Se záviděníhodnou samozřejmostí prokličkovala mezi stoly, s omluvou se natáhla přes pána, který seděl pod rádiem, a postavila tři Skládky na polici nad jeho hlavou.
„A je to,“ oznámila, když se vrátila.
„Mohla bych o tomhle večeru napsat,“ napadlo mě. Pak jsem se zamyslela: „Možná ale napíšu, že jsi nepřišla.“
„Tak dík,“ posmutněla Markéta. „Snad to příště vyjde.“
Markéta Schneiderová
Bibliobus 1
Schody do bibláku jsou vysoké. Někomu trvá i pár minut, než je zdolá. Jistá paní v Malešicích na mě vždycky z chodníku huláká: halóóó! Musím vytáhnout její nacpanou kolotašku dovnitř, zatímco ona se souká vzhůru po zábradlí. Trávu pro morčáka odloží do regálu s nápisem Doporučujeme, kam láduju novinky, a já jí pak pomůžu vybrat dvanáct - čtrnáct knížek, což je její dávka na dva týdny. Pak tašku vynesu na silnici za autobus, kam už se nějak dobelhá.
Markéta Schneiderová
Od té doby, co jsem ztloustla, jsem se stala nepotopitelnou.
S rukama za hlavou se v rybníku vznáším jako špunt a koukám do nebe.Od pondělí předpovídali na každý den déšť, ale pršelo jen jednou. Vlastně dvakrát, ale podruhé to byla jen sem tam kapka, nanejvýš sem tam pleskanec.
Markéta Schneiderová
Tak jsme mu zase napsaly:
„Honzíku, co je s tebou? Ozvi se.“ Nechtělo se mi. Brácha ví, že máma napsat esemesku neumí. Ani zvednout telefon se jí pokaždé nepodaří, volá vždycky: „Markétko, Markétko, slyšíš mě?“ Nutí mě hulákat na celý autobus a pak to omylem položí.
Markéta Schneiderová
Tentokrát o stromech
protože nechci pořád psát o mámě a o psovi, i když tihle dva živočichové okupují v mém životě čím dál větší prostor.
Markéta Schneiderová
Venku už zas všechno pučí
„Jen mně nikdo nepučí,“ říká máma, a je to vlastně tátův fórek, nejspíš dost starý, protože táta sice byl vtipálek, ale nijak zvlášť originální. Měl svou sérii fórků pro konkrétní příležitosti a roční období. Pár z nich jsem přejala do svého repertoáru, zdědila jsem totiž jeho smysl pro humor, pomáhá mi na deprese minimálně stejně jako prášky.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Skončí Veselý v Radě ČT za urážky Vášáryové? Ani nevím, kdo to je, říká herečka
Slovy člena Rady České televize Lubomíra Xavera Veselého vůči bývalé velvyslankyni v Rakousku,...
Flandry jsou opět naše, hlásají separatisté. S africkou modelkou na plakátech
Krajně pravicová strana Vlámský zájem dlouhodobě usiluje o odtržení severní části Belgie. V kampani...
Prodavač si ve stánku zapojil svůj terminál, řeznictví okradl o sedm milionů
Mezi milionáře se svojí zlodějskou pílí vypracoval muž z Tachova, který podle policie...
Novorozená štěňata kdosi hodil do kontejneru, ujala se jich adoptivní matka
Šest asi dvoudenních štěňat někdo vyhodil do kontejneru na okraji Zbraslavic na Kutnohorsku. Z...
Prodej nového bytu 2+kk, celková plocha 45,45 m2, Gočárova třída - Hradec Králové
Gočárova třída, Hradec Králové - Pražské Předměstí
4 949 000 Kč
- Počet článků 75
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1125x
Znechucena obchodem se rozhodla, že své knihy nebude prodávat. Pomalu je za sebou trousí, kudy chodí, a nabízí je zdarma zaslat každému, kdo o ně projeví zájem. Líbí se jí představa, že její knihy není možné nikde koupit, lze je jen dostat nebo nalézt.
Před marketingem dává přednost happeningu.