Postava na konci tunelu
Ze sluchátek na mě hulákala Radůza, a já klusala do rytmu. Už jsem sotva popadala dech, ale dokud písnička neskončila, nedokázala jsem zvolnit.
Vzduch takhle na večer ztěžkl vůní šeříků. Prošedivělý jezevčík čekal na paní s francouzskou holí, která co chvíli zastavila, aby si odpočinula. Stihl mezitím vykonat potřebu pod rozkvetlý rododendron, a přečíst vzkazy na betonové zídce. Ohlédl se, aby poměřil vzdálenost, která je dělila, a pomalu se vydal vpřed.
Líbilo se mi, jak nechávali jeden druhého na pokoji.
Jindřich čekal v metru mezi kolejemi. Viděli jsme se jen čtyřikrát, ve vzpomínkách mi záhadným způsobem narostl, takže mě překvapilo, že ve skutečnosti je jen o pár čísel větší než já. Naznačil rozpřaženou náruč, a pak se ke mně vrhl tak prudce, až jsem se lekla, že mě porazí.
Smál se a oči mu svítily, celým tělem dával najevo takovou radost ze setkání, že jsem ruce v kapsách sevřela v pěst a mimoděk o krok couvla.
„Půjdeme támhle,“ ukázal a položil mi ruku kolem ramen. „Ty voníš!“
Pak se naklonil blíž a dodal: „Rybinou.“
„Tady přejdeme,“ dotkl se mého loktu, když jsme venku přiblížili k silnici.
„Znám to tu jak svý boty,“ smál se. „Bydlím tady odjakživa. Pak se náhle zastavil a plácl se dlaní do čela:
„Promiň, já úplně zapomněl!“
Přibrzdila jsem.
„Nenechali jsme tam knížku,“ kývl hlavou k východu z metra. „Chceš se vrátit?“ v duchu jsem kroutila hlavou nad jeho představou, že knihy trousím, kudy chodím.
Obvykle s sebou nosívám jen jednu. K tradiční trojkombinaci: klíče + mobil + peněženka, jsem si zvykla přihodit do tašky Skládku. Čekám na chuť a příležitost, někdy s sebou nosím knížku tři dny, než se s ní rozloučím.
Naštěstí mám pomahače. Paní Šá prodala třicet knížek na dobročinném bazaru, Šíši máma dvě odnesla do domova důchodců, kam chodí masírovat babičky, od Lenky nedávno přiletěla zpráva, že nechala Skládku na zastupitelstvu v Liberci, a minulý čtvrtek prý dala jednu Hřebejkovi. Bůh ví, kde k němu přišla.
„Nespěchám,“ pokrčila jsem rameny. „Mám na rozdávání celej život.“
„Prší,“ zvedl tvář k nebi. „Budem s sebou muset hodit.“
„Mám vítr rád,“ řekl, když jsme čekali, až se uvaří voda na grog.
Už jsem si stačila všimnout, že svůj život dělí na období před tornádem a po něm. Ke vzpomínkám na setkání s živlem se stále vracel.
„Tenkrát byl vítr ohromně silný. Šťouchal mě do zad a hnal před sebou, až jsem zakopával. Víš, napřed jsem měl pocit, že mi pomáhá v chůzi, ale pak jsem jeho tempu přestal stačit, ztrácel jsem rovnováhu a bál se, že přepadnu. Musel jsem se na něj takhle položit,“ ukázal mi jak. „Blížil jsem se k silnici, ale vím jistě, že jsem k ní nedošel,“ rozhodil ruce. „Jsem přesvědčený, že mě zvedl vzdušný vír. Jak jinak bych se octl skoro o třicet metrů dál? Byla tma jak v ranci, mraky z indiga. Ten chlapík v peugeotu by mě byl přejel, všiml si mě až na poslední chvíli. Naštěstí nezaváhal, zabrzdil, a když zjistil, že nedýchám, pokusil se mě oživit. Bez něj bych tu už nebyl.“
Postavil na stůl kouřící hrnek, a mně rumové výpary vehnaly slzy do očí.
„Tou dobou už jsem letěl vstříc světlu,“ pokračoval, a posadil se naproti mně.
„Jako kdybych se ocitl uvnitř tornáda,“ namaloval do vzduchu kruh. „Uvnitř trychtýře, kterej mě hladce vtahoval ke svýmu středu,“ zavrtěl nad vzpomínkou hlavou, jako by i jemu přišlo zatěžko tomu uvěřit. „Na konci tunelu stála bílá postava,“ podíval se na mě vážně a pak mě vzal za ruku.
„Stála jsi tam ty.“
Okamžitě jsem mu ruku vytrhla: „To není možný!“
Pokýval hlavou, jako kdyby takovou reakci předvídal.
„Jsem si tím naprosto jist.“
Máma říká, že bláznům a dětem se nemá odporovat, proto jsem nenápadně odsunula židli od stolu, abych mohla utéct, kdyby bylo třeba, a pak co nejklidnějším tónem pronesla:
„Jindřichu, já jsem přece ještě neumřela.“
Překvapeně se zasmál:
„Já taky netvrdím, že jsem byl na onom světě!“
Markéta Schneiderová
Bibliobus 1
Schody do bibláku jsou vysoké. Někomu trvá i pár minut, než je zdolá. Jistá paní v Malešicích na mě vždycky z chodníku huláká: halóóó! Musím vytáhnout její nacpanou kolotašku dovnitř, zatímco ona se souká vzhůru po zábradlí. Trávu pro morčáka odloží do regálu s nápisem Doporučujeme, kam láduju novinky, a já jí pak pomůžu vybrat dvanáct - čtrnáct knížek, což je její dávka na dva týdny. Pak tašku vynesu na silnici za autobus, kam už se nějak dobelhá.
Markéta Schneiderová
Od té doby, co jsem ztloustla, jsem se stala nepotopitelnou.
S rukama za hlavou se v rybníku vznáším jako špunt a koukám do nebe.Od pondělí předpovídali na každý den déšť, ale pršelo jen jednou. Vlastně dvakrát, ale podruhé to byla jen sem tam kapka, nanejvýš sem tam pleskanec.
Markéta Schneiderová
Tak jsme mu zase napsaly:
„Honzíku, co je s tebou? Ozvi se.“ Nechtělo se mi. Brácha ví, že máma napsat esemesku neumí. Ani zvednout telefon se jí pokaždé nepodaří, volá vždycky: „Markétko, Markétko, slyšíš mě?“ Nutí mě hulákat na celý autobus a pak to omylem položí.
Markéta Schneiderová
Tentokrát o stromech
protože nechci pořád psát o mámě a o psovi, i když tihle dva živočichové okupují v mém životě čím dál větší prostor.
Markéta Schneiderová
Venku už zas všechno pučí
„Jen mně nikdo nepučí,“ říká máma, a je to vlastně tátův fórek, nejspíš dost starý, protože táta sice byl vtipálek, ale nijak zvlášť originální. Měl svou sérii fórků pro konkrétní příležitosti a roční období. Pár z nich jsem přejala do svého repertoáru, zdědila jsem totiž jeho smysl pro humor, pomáhá mi na deprese minimálně stejně jako prášky.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Mají rakovinu, metastázy a nic nezabírá. Léčba je, ale pacienty by stála miliony
Premium Muži s metastazující rakovinou prostaty, na kterou už nezabírá jiná léčba, se upínají k poslední...
Zvedneme minimální mzdu o tisíce, drtí predikce Zaorálek
Sociální demokracie, kdysi nejsilnější strana, vypadla ze Sněmovny a teď se snaží proniknout...
Proč se malým Němcům nedaří v matematice. Ve školství nefunguje integrace
Premium Vypadá to, jako by němečtí žáci najednou ztratili schopnost počítat. Podle nové studie německé...
Vyhrajte vstupenky na finále MS v hokeji. Máte jedinečnou šanci s iDNES Premium
Je tady ještě jedna šance, jak získat vstupenky na finále hokejového mistrovství světa! Dvě místa v...
- Počet článků 75
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1125x
Znechucena obchodem se rozhodla, že své knihy nebude prodávat. Pomalu je za sebou trousí, kudy chodí, a nabízí je zdarma zaslat každému, kdo o ně projeví zájem. Líbí se jí představa, že její knihy není možné nikde koupit, lze je jen dostat nebo nalézt.
Před marketingem dává přednost happeningu.