Pořád jen o umírání

Na kuchyňské lince se zplihle povalovaly čtyři kuřecí řízky. Radši jsem k nim nečuchala, abych nemusela vymýšlet k večeři něco jiného. Holkám už se sbíhaly sliny, prostřední drtila válečkem na nudle cornflaky v igelitce a velice u toho funěla.

„Doprčic,“ ulevila si, když se igelitka roztrhla a drcenka se dírkou vysypala na zem.
Kdyby mě byla bývala poslechla a drtila lupínky na stole, k žádným ztrátám by nedošlo, ale protože má svou hlavu, vztekle smetla drť na lopatku spolu s kočičími chlupy a jinými chutnostmi, které se nám povalují na podlaze, a vysypala ji do koše.
„Nech toho,“ řekla.
„Dyť nic neřikám,“ ohradila jsem se,
„Tváříš se!“
„Ty seš jako táta,“ hádala jsem se. „Ten taky vždycky věděl, co si myslím, dřív než jsem otevřela pusu. Nejenže to věděl, ještě mi za to vynadal.“
Maturantka, která seděla na pohovce s notebookem na klíně, poznala, že atmosféra v kuchyni houstne, a ozvala se:
„Mám s něčím pomoct?“
Prostřední, jak byla v ráži, se nadechla k nepříjemné odpovědi, ale předběhla jsem ji:
„Já ti pak řeknu, teď by ses nám akorát pletla.“

Právě jsem s masem prováděla kuchyňskou magii: ze čtyř oslizlých kousků bledého masa jsem ostrým nožem vykouzlila osm úhledných plátků. Až je obalené a osmažené navrším na talíř, nikdo nepozná, že jsem šetřila. Odřezky jsem schovala pro kocoura, který se mi jako vždycky pletl pod nohy a řval.
„Uhni,“ šťouchla do něj prostřední smetáčkem, a postěžovala si:
„To je idiot.“
Pak si vzpomněla, že mě přerušila uprostřed vyprávění a vybídla mě k pokračování:
„Takže babička zas zmatkovala?“
Nesnáším, když mám ulepené prsty, přesto jsem každý plátek z obou stran nasolila a jemně posypala chilli, protože, jak říká maturantka, dávám chilli do všeho kromě krupicové kaše.
Natáhla jsem se do lednice pro vajíčka.
„Holka,“ vzdychla jsem, „je to jako by dostala pěstí do mozku. Pořád něco zapomíná, ztrácí, je, chudinka, úplně popletená.“
Prostřední postavila smetáček s lopatkou vedle koše a pak uvážlivě řekla:
„Asi je to normální, když si vezmeš, že tři čtvrtě roku nevyšla z baráku. Bylo to sakra dlouhý.“
„No právě!“ souhlasila jsem. „Děda byl bojovník. Já se takhle prát rozhodně nebudu.“
„Nikdy nevíš,“ řekla.
„V tomhle mám jasno. Jak to se mnou začne bejt nahnutý, odprásknu se.“
Obrátila oči v sloup, pak přesypala nadrcené cornflaky do jiné igelitky a opřela se do válečku.
„Člověče, ono to není tak drahý,“ pronesla zničehonic maturantka.
Už jsme na ni zase skoro zapomněly.
„Tady je revolver za čtyři tisíce. A pěknej, skoro nenošenej,“ dodala.
„Ukaž,“ naklonila jsem se, a přestože jsem držela ruce vysoko ve vzduchu, žmolek hladké mouky jí spadl do klávesnice. Dotčeně mlaskla a šikovně ho cvrnkla ukazováčkem na podlahu.
„Já se obávám, že ona fakt bojovat nebude,“ řekla, jako kdybych vedle ní nestála. „Vzhledem k tomu, že od čtyřiceti tvrdí, že je jí padesát, můžem čekat, že to za chvíli začne balit.“
„Já už mám těch řečí o umírání plný zuby,“ zvedla se prostřední z podlahy, a v kolenou jí zapraskalo.
Zavrtěla hlavou. „Dyť je to děsný.“
Telefon na stole se dal do tance.
„Oxford,“ podala mi ho maturantka.
Otřela jsem si prsty do kalhot a přimáčkla přístroj k uchu ramenem, abych mohla pokračovat v práci.
„Co děláš, mámo?“ ptala se mě nejstarší dcera přes moře. Když se dozvěděla, že obaluji řízky, záviděla:
„Vy se máte!“

Tvrdím, že telepatie existuje, třebaže je to spíš umění než věda, protože se nedá předvést na požádání ani libovolně opakovat. Kandinského kompozice jsou taky každá jedinečná, polibky můzy se nedají vynutit, ani když se do detailu nasimulují tvořivé podmínky.
Ovšem jisté okolnosti jsou zřejmě pro telepatii obzvláště příznivé. Kdykoliv se tady v Praze s dcerami sejdeme, abychom se společně nadlábly, můžeme čekat telefonát z Anglie.
„Takže se máte dobře?“ ujistila se.
„Ale jo,“ připustila jsem. „Akorát mě cepujou, že furt mluvím o umírání. O čem mám ale mluvit, když se všechno ostatní zdá najednou nedůležitý?“ rozhořčovala jsem se.
„Klid,“ doporučila mi, a pak použila taktiku odvrácení pozornosti, kterou jsem na ně uplatňovala celé jejich dětství:
„Cos to provedla s bubákem? Myslíš, že ho můžeš jen tak škrtnout?“
„Už mě štval,“ přiznala jsem. „Nikam to s ním nevedlo.“
„No,“ protáhla, „já jenom čekám, kdy dojde řada na nás. Nehodláš s náma, doufám, taky skoncovat?“
Zasmála jsem se, pohnula hlavou, a telefon vyklouzl a přistál v talíři s vejci.

Maturantka štítivě obrala z osmažených řízků zbytky ubrousků, které měly odsát přebytečný tuk. Prostřední velkou lžící rozdělovala bramborovou kaši.
„Ještě?“ rozhlédla se. „Křičte.“
„Stačí,“ lekla jsem se. „Podívej se na mě. Za poslední rok jsem se nafoukla jak balón.“
„Zatím je to dobrý,“ uklidnila mě a přihodila lžíci kaše.

Potom bylo dlouho ticho, protože u nás v Čechách odjakživa platilo, že při jídle se nemluví. Když jsme si z čela otřely kapky potu a upadly na pohovku k odpočinku, vybavilo se mi, co jsem nedávno zahlédla na internetu:
„Výborná věc,“ oznámila jsem svým dětem. „Ekologická urna. Necháte mě normálně spálit, a potom mě zakopete na romantickým místě někam pod strom.“ Z větší části už jsem to měla promyšlené.
„Nejvíc by se mi líbil buk, protože má hladkou šedivou kůru a připomíná sloní nohu. Jednou za čas byste za mnou měly zajít, nejlíp na podzim, když se zabarví listí…,“ zadrhla jsem se, když jsem si všimla, že prostřední s divným výrazem zírá do stropu.
„Já ti to nedělám naschvál,“ přísahala jsem, a čekala, že to zase slíznu, ale ona byla tentokrát dlouho zticha.
Potom se posadila a zeptala se:
„Hele mámo, a jak hluboko, myslíš, že bysme tě měly zakopat?“