Piknik

Milan k nám přišel přes trávník, zastavil se u kraje prostěradla a řekl: „Tisíctřistačtyřicetdva.“Z tašky vytáhl tlustý notes a chvíli do něj psal. Propisovačku měl zavěšenou na šňůrce na krku. Tam, kde se její hrot dotýkal světlé košile, se rozpíjel bleděmodrý flíček.„Čeho?“ zvedla k němu Veronika hlavu.„Kroků,“ odvětil. „Chůze, na rozdíl od běhu, neničí klouby a dokonce i starším lidem,“ sklouzl po mně pohledem, „prospívá a pomáhá udržovat kondici.“„A?“, vyzvala ho, aby pokračoval, zatímco si sedal se zkříženýma nohama na prostěradlo a mlsně obhlížel nachystanou hostinu.

Ručičku barometru stlačil horký vzduch hluboko pod nápis STURM už předevčírem, jenže kdyby se člověk ve všem podřizoval počasí, nic by nezažil. Místo čtvrteční hospody jsme si domluvili piknik v jednom z největších pražských parků, a neodvolali ho, i když předpovědníci strašili bouřkami.
Upekla jsem kachnu, Veronika donesla dvě láhve vína a Saša, která je z nás nejchudší, vzala prostěradla, aby bylo na čem sedět.
„Denně bychom měli ujít alespoň deset tisíc kroků,“ vzdělával nás Milan, a natahoval se při tom pro stehýnko. Saša ho plácla přes ruku, podala mu na krajíc chleba a na něj naservírovala plátek šťavnatého kachního masíčka.
„Okurku?“ vykouzlil z tašky láhev a vidličkou nadzvedl víčko, jen to luplo.
Pak volnou rukou vylovil z brašny notes a zběžně přelétl sloupec křivých cifer.
„Dnes jsem ušel třináct tisíc dvě stě osmdesát šest kroků.“
„Si to počítáš?“ vyprskla Veronika.
Přikývl a zakousl se do chleba. „Lahodná,“ pochválil mi kachnu. „Jak dlouho jsi ji pekla?“
„Pět hodin,“ řekla jsem. „Vůbec jsem se nevyspala.“
Když jsem chtěla mít kachnu hotovou na podvečerní piknik, musela jsem ji strčit do trouby v jednu, aby se v šest, když jsem vstávala do práce, akorát rozpadala. Ráno stačilo stáhnout pokličku a uštědřit jí dalších patnáct minut žáru, aby se vypekla kůrčička.
„Ani ses na nepodívala, jak jsem ti říkal?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Vydržela jsem to a otevřela troubu až po pěti hodinách.“
„Výborná.“ Saša si olízla mastné prsty a konečně ukrojila krajíc chleba i pro sebe.
Už jsem měla dost čtvrtečního vysedávání po hospodách. Začínala jsem mít dost všeho, co se pořád opakovalo, co bylo den za dnem stejné. Souputníci ze skupiny, kteří mě znají nejlíp, poznali první, že ve mně cosi hlodá.
„Poslední dobou mám chuť něco provést,“ oznámila jsem. „Máte to taky, že vás to tady šimrá,“ podrbala jsem se prstem uprostřed hrudníku, „a vystřeluje to až sem?“ natáhla jsem ruku přes rameno mezi lopatky, kousek nad místo, odkud čouhal hrot šípu napuštěný neklidem.
„Chce se mi udělat nějakou rošťárnu,“ přiznala jsem, a protože se nikdo nevyjádřil, pokusila jsem se na příkladu vysvětlit, co mám na mysli:
„Když se moje nejstarší dcera vracela v první třídě ze školy, rozplácla se obvykle v předsíni ještě v botách a s aktovkou na zádech, a rukama nohama mlátila do podlahy a temně mručela jako vzteklé medvědí mládě. Vydržela ve třídě čtyři hodiny nedutat, ale pak to z ní muselo ven.
Takhle se teď cejtím. Všechno vydržím a zvládnu. Když je třeba, donutím se k čemukoliv, zároveň mi ale tady,“ zaklepala jsem si zas na hrudník, „roste balón netrpělivosti. Měla bych něco provést, než bouchne.“
Všimla jsem si, že zatímco Milan neposlouchá a potichu se krmí, Veronika, od které bych to nečekala, celou dobu mlčky přitaká.
„Víš, jak to myslím?“ obrátila jsem se na ni.
„Naprosto přesně,“ odpověděla s plnou pusou. Pak zničehonic padla na záda a patama zabušila do země. Saša se rozesmála, až jí z pusy vyletěly drobky a Milan se natáhl pro další kousek kachny.
„Nejseš tady sám,“ okřikla ho, jak byla zvyklá okřikovat doma děti, už mu ale krájela další krajíc.
„Co by to mělo být?“ zeptal se Milan.
Pokrčila jsem rameny. „Něco nečekanýho. Něco, co se nestává každej den.“
„Dej si inzerát na seznámení,“ řekla Saša.
„Co takhle někam odcestovat?“ navrhl Milan.
„Turistikou to nezažene,“ mávla rukou Veronika. „Já byla loni měsíc v Thajsku a vůbec nic se tím nezměnilo.“
„Prší,“ přerušila nás Saša. O ruku se jí rozplácla kapka vody. Milan zvedl hlavu k nebi a schytal vláhu do oka.
„Půjdem?“ zvedl se, ale Veronika vyplázla jazyk a čekala, až jí na něj naprší.
„Taky to mám,“ řekla. „Už dlouho. Občas můžu puknout vzteky.“
„Co proti tomu děláš?“ Lehla jsem si vedle ní na vlhký trávník.
Zasmála se: „Vysadila jsem antikoncepci.“
A protože jsem mlčela, vysvětlila mi: „On by mi to dítě dobrovolně nedal.“
„To je teda pěkná rošťárna,“ zamračil se Milan.
Veronika zavrtěla hlavou a vlasy se jí zapletly do trávy.
„Nebejt prášků, byla bych už dávno těhotná. Je mi pětatřicet,“ nadzvedla se na loktech, „nemůžu čekat dalších deset let, než se rozmyslí.“
„Mně to taky nepřipadá fér,“ přidala se k Milanovi Saša.
„A to, co on mi dělá, ti fér připadá?“ zeptala se Veronika a v koutcích očí jí narostly dvě kapky a pomalu stekly po tvářích dolů na trávník.
„Holky, nastydnete,“ zvedla se Saša.
„Nikam nejdu,“ položila se Veronika zase na záda. „Vychovám si to dítě sama. K ničemu ho nepotřebuju.“
Ze solidarity jsem zůstala taky ležet a dívala se, jak se jí třepou víčka, když na ně dopadají dešťové kapky.
„Tuhle jsem přemejšlela,“ postávala nad námi Saša nerozhodně, „v čem mi vlastně muž chybí. V lese, protože se tam sama bojím. V posteli, přirozeně. A v sobotu, když si kluky odveze jejich otec.“
„Tak já půjdu,“ řekl Milan, a protože ho nikdo nezdržoval, vyrazil. U magnolie, kde trávník končil a začínala asfaltová cesta, se obrátil a zavolal: „Devadesátšest. Tak zase za tejden!“
A Saša řekla: „Třeba by tohle stačilo. Jednou za tejden pořádně zmoknout.“