Odpusťte mámám

„Tohle není můj kabát,“ Natahuje ruce před sebe a s nedůvěrou si prohlíží rukávy. „Je tvůj. Druhýho takhle mrňavýho v rodině nemáme.“„Nedělej ze mě blbce,“ mračí se. Pak v kapse najde seznam na nákup a posmrkaný kapesník.„Tohle ale jsou moje věci.“„Protože je to tvůj kabát.“„Je to možný?“ zvedá ke mně oči. „Že bych si ho fakt nepamatovala?“Nemá tušení, že jsem občas za její děravou paměť vděčná. 

Když bylo holkám třináct, čtrnáct, zkritizovaly mi každý nákup:
„V tomhle chceš chodit? Dyť je to pro mladý!“
Nemohla jsem se zavděčit. Vnímaly každý falešný tón, sebemenší přetvářku a ženskou fintičku. Obracely oči vsloup, vyměňovaly si otrávené pohledy, byla jsem trapná, trapná, trapná.
Ruka mi ulítla málokdy, zbýval jen křik a vydírání:
„Nedochází ti, co mi tím dáváš najevo, když lžeš, kradeš drobný, chodíš za školu, s ničím nepomůžeš bla bla bla…“
Chyby mojí mámy jsem neopakovala, nadělala jsem dost vlastních.
„Každej je tu s někým, jenom já s matkou,“ řekla mi Babet v kině, když jsem chtěla vědět, proč vypadá tak nešťastně.
Potom jsem přišla o hlasivky a přestala na ně křičet. Pak mi začaly říkat „madr“.
„Madr, nevydírej!“
„Už sis došla pro léky na tlak?“
Od té doby, co uznala, že se beze mě neobejde, oslovuje mě Vrchní veliteli.
„Mami,“ nutím ji, aby se mi podívala do očí. „Došla sis pro ty léky?“
Krčí rameny a já jsem přísná, nejkrutější:
„Víš, že tě klepne pepka, když je nebudeš brát.“
„Hele, nevyhrožuj, milá zlatá,“ vzmůže se na chabou obranu.
„Když na tebe nic jinýho neplatí.“
„Co povídáš?“ nakláním se, abych zachytila její mumlání.
„Tak ať mě klepne,“ opakuje trucovitě. „Aspoň budeš mít pokoj.“
„Jak můžeš vědět, že bude pokoj?“ musím dál dorážet. „Co když tě klepne a zůstaneš osm let ležet jako teta Zdena?“
Konečně se zasměje. „To vědět nemůžu,“ připouští. „Tak já si pro ty prášky zajdu.“
Možná je to tím, že holky jsou na sebe jako psi, nic jedna druhé neprominou. Všímají si detailů, které chlap přehlídne, a hlavně mají pamatováka:
„Víš, co mi řekla pětasedmdesátým? Pamatuju si to, jako by to bylo včera.“
Některé rány čas nezahojí. A kdyby přece chtěl, přisypeme do nich sůl, jinak by nás nikdo nelitoval.
„Všimla sis, jak ho má vycvičenýho? Ten chudák jí pere i spodní kalhotky.“
Když je to naopak, plácají ho kluci po ramenou, že si to uměl doma zařídit.
„Děti mu hodila na krk a odjela se válet na tejden k moři. To prostě nepochopíš.“
Mezi holkama totiž platí, že když něco neděláme stejně, nutně to jedna z nás musí dělat blbě.
„To já bych nikdy!“ 
Takže to nemůže být správně.
„Já jí to prostě nemůžu zapomenout.“
„Utekla za války ze Slovenskýho štátu,“ připomínám. „Kolik ti tenkrát bylo – měsíc, dva? Bydlela s váma v  suterénu, kde pobíhaly krysy.“
„To už si dneska nikdo neumí představit,“ kývá.
„Nechápu, jak to se třema dětma zvládla. Váš táta se zatím upíjel na Slovensku, ani korunu od něj neviděla, a přesto vás dokázala uživit."
„Neuměla hospodařit,“ žaluje. „Dva dny po vejplatě jsme vždycky měly pré, to byly řízečky, to byly buchty maštěný sádlem. A zbytek měsíce jsme sušily hubu. Vyprávěla jsem ti, jak mě posílala půjčovat peníze po sousedech?“
To se ví, že mi to vyprávěla.
„Dědu podváděla ještě za jeho života,“ chvěje se jí brada rozhořčením.
„Odpusť jí to, mámo,“ přemlouvám. „Dědu si vzala v padesáti, a on jí pak deset let umíral na rakovinu. Co s ním asi měla za život?“
„Vy jste nic takovýho nezažili.“
Děravou pamětí dávno propadlo, co si zapamatovat nechtěla.
Že celý život měla radši bráchu. Že její vydírání na sebe vzalo podobu srdeční vady. Kolikrát nás s mokrým ručníkem na hrudníku nutila přísahat, že už nebudeme zlobit, jinak ji zabijeme. Tátu by nikdy nepodvedla, zato se s ním každou sobotu rozváděla. Teď zatvrzele vrtí hlavou, a ani dvacet let po smrti babičce nepromine.
„Tebe je občas taky dost,“ odsekla Viol, když jsem předloni o vánocích pomlouvala jejich tátu.
Nevím, proč jsem si myslela, že si toho nevšimly.
„Dělám, co můžu,“ rozbrečela jsem se. „Já to prostě líp neumím.“
Nezbývá mi než doufat, že budu mít kliku jako moje máma.
Protože jí dcera konečně odpustila.