O mužích jen v dobrém

„Karel mi všechno řek.“ Slečna v letních šatech pochodovala po rozpáleném asfaltu na zastávce a k uchu tiskla telefon. „To je na světě krásnejch holek,“ usmála jsem se bez závisti.Měla dlouhé opálené nohy, plavé vlasy poletovaly horkým vzduchem, i přes ten vztek byla pěkná.„A taky řek, že takhle se kamarádka nechová.“

Holky, které znám, mluví o mužských pořád. I mě se každou chvíli ptají, jestli už jsem si někoho našla. Jako kdyby se na chlapy chodilo jako na houby.
„Hele, vo mně se taky neperou,“ uklidňovala mě Malina chvíli po tom, co mi dopodrobna vylíčila, jak jí přítel v luxusním hotelovém pokoji olizoval z těla jedlé barvy.
„O normálního chlapa dneska nezavadíš,“ rozumovala. „Většinou jsou to sobci, který představa zodpovědnosti děsí víc než smrt.“
Byla bych jí i uvěřila, kdyby si Jelena nedávno nestěžovala přesně naopak, že její muž ustavičně rozšiřuje rodinu, protože se rád stará:
„Chtěla jsem malýho psa a máme dva bernardýny. Králíky jsem nechtěla žádný, a máme jich deset.“
„Řek, že nechápe, proč se s tebou zahazuju. Prej mě jen využíváš,“ soptila slečna v letních šatech a trochu  přibrzdila, aby nabrala dech.
„Necháš mě laskavě domluvit?“ zvýšila zničehonic hlas. „Za všechno, co jsem pro tebe udělala, že jsem tě u sebe nechala bydlet, když tě vylili z podnájmu, a kdoví, jak to tenkrát vlastně bylo, protože těch tvejch lží, rozumíš, těch už mám po krk!“
Obrátila jsem se zády, abych to neschytala, že čumím, ale obešla mě zezadu, takže jsme si pořád byly natěsno.
„A ty po Karlovi vyjedeš, přestože víš, že už jsme spolu víc než rok, a myslíme to vážně?“
Naštěstí nevydržela na místě, už zase rázovala k opačnému konci zastávky, přestože zklamání ze zrady člověk jen tak nerozchodí.
Mámě se nedávno zdálo, že se k ní táta na skok vrátil.
„Krásně jsme to všechno zvládli,“ pochvaloval si, že jsme to jeho umírání neodflákli.
Mně se dřív o Prckovi zdálo každou noc. Tulil se ke mně, aby mi vynahradil, že mě nechtěl. Vím tudíž přesně, co měla na mysli, když říkala, že se jí nechtělo probudit.
Později přišly sny, ve kterých mě odstrkoval, a v jednom na mě dokonce ječel:
„Jdi už s tím do prdele, ty krávo jedna blbá!“
Pochopila jsem, že na mě nekřičí on, že se zlobím sama na sebe, že s tím nedokážu přestat, a mám strach, že už se ke mně nikdo nepřitulí.
„Naštěstí to není jenom hrozný,“ přesvědčovala mě prostřední dcera. „Za ty dva roky, co jsem byla sama, jsem ani jednou nebulela.“
Něco na tom bude, svého času jsem kvůli Prckovi nabrečela bazén. Ze zoufalství jsem dokonce na internetu hledala rady, jak přežít rozchod.
Hned první mě pohnula k slzám: „Nezůstávejte sami. Obklopte se přáteli:“
„Nemám se kým obklopit,“ skučela jsem do telefonu.
„Udělej to jako já,“ radila mi nejstarší dcera s anglickým humorem. „Obklop se jídlem.“
Vzduch nad silnicí se tetelil, a v zatáčce se konečně vyloupl autobus. Slečna právě poroučela do telefonu:
„Ty už nám nikdy nelez na voči!“
Popotáhla jsem košili, aby se mi nelepila k zádům. Otevřenými dveřmi na mě z busu dýchlo peklo. Položila jsem nohu na schůdek, ale pak jsem zaváhala.
"Karel má pravdu, jsi mrcha, která se vychrápala s klukem svý nejlepší kamarádky,“ podívala se na mě slečna s odporem, a když se protahovala do autobusu, otřela se o mě horkou paží.
Zacouvala jsem zpátky na chodník.
Už se mi to nechtělo poslouchat.
Maturantka se v neděli vrátila z Trutnova. Vytrousila na festivalu čtyři mé knihy a namohla si pravou ruku, když celý večer odstrkovala nacamraného nápadníka.
„Já nevím,“ kroutila hlavou. „Chlapi jsou asi natvrdlý.“
Na to abych se s ní přela, mi bylo příliš horko. Navíc jsem jí tentokrát rozuměla. Kdo by měl v tom vedru náladu se tulit?