Něco hnusnýho

„Chceš slyšet něco hnusnýho?“ Saša na mě zírala přiopilýma očkama a moc dobře věděla, že nic hnusnýho slyšet nechci, že mám svýho hnusnýho dost a nepotřebuju další nálož, která se mi bude červotočivě prodírat do myšlenek před usnutím, kdy má být člověk především v klidu, protože jinak si, krucinál, vůbec neodpočine.

„Von mi totiž vo ní všechno řek. Von si totiž myslí, že jsem jeho nejlepší kamarád.“

Napřed mi poslala zprávu, potom zavolala, a nakonec ke mně přijela. Zapálila si u stolu, přestože jsem se dvakrát zmínila, že když se v garsonce kouří, všechno pak smrdí jako popelník. Aby mě to tolik neštvalo, zapálila jsem si taky, a rozhodla se, že v sobotu vyperu závěsy a potahy a ložní prádlo, a když to nebude stačit, tak ještě vytřu a utřu prach, což jsem stejně chtěla udělat už minulý týden, ale buď mi do toho něco přišlo, nebo se mi nechtělo, už si přesně nevzpomínám.

„Řek mi, že jí nemá moc rád, ale spí s ní, protože se od rozvodu cejtil jak zaběhnutej pes, a taky že se mu po mně stejskalo.“
S napětím jsem sledovala, že sloupeček popela na její cigaretě narostl už skoro ke dvěma centimetrům, a bylo mi jasné, že jakmile pohne rukou, upadne jí v lepším případě na kalhoty, ale pravděpodobněji na mou pohovku, za kterou jsem před půl rokem dala deset tisíc.
Přivezli ji rozloženou na prvočinitele, a já strávila celý víkend v kleče se šroubovákem, než se mi ji podařilo sestavit. Dvakrát jsem se u toho rozbrečela, ale když jsem ji nakonec dostrkala do rohu vedle okna a poprvé se natáhla, pochopila jsem, proč nás táta pořád napomínal, abychom se k věcem chovali slušně a vážili si lidské práce, a řekla jsem si, že na slova rodičů nakonec vždycky dojde.

Přivezla s sebou dvě láhve vína, protože byly v akci za cenu jedné, a když nám nalévala, nezapomněla připomenout, že bychom na antidepresiva neměly chlastat, ale pak řekla: „No a co, já stejně chlastám každej den, a nevšimla jsem si, že by to něco dělalo.“
Potom vyprávěla, že on antidepresivům říká prášky na radost, ale ona že mu řekla, že jsou to prášky na to, aby se nezabila, a on se zachmuřil a řekl, že o tom hodně přemýšlel, a že si nemyslí, že je jenom jeho vina, že se rozvedli a dost by ho mrzelo, kdyby mu to vyčítala.
Řekla, že si uvědomila, že jí by se naopak ulevilo, kdyby mu to mohla pořádně vyčíst, jenomže to on by se asi sebral a šel, a jí by zbyly akorát oči pro pláč, takže radši mlčela a nechala ho, aby se litoval, přestože na to podle ní ve skutečnosti neměl právo.

Potom popel z cigarety upadl na pohovku a ona ho rozšmidlala prstem do ztracena, a mně to bylo vcelku jedno, protože jsem věděla, že potah budu v sobotu prát, že mi nic jiného nezbyde, když v garsonce kouříme.

Najednou se začala strašně smát, protože si vzpomněla, že vždycky když k ní přijde, přinese čtyři piva, dvě pro sebe a dvě pro ni, ale protože ona pivo nepije, plní se jí lednice pomalu láhvemi, takže mu řekla, že je vlastně klika, že k ní takovejch jako on nechodí víc, a on se zas zachmuřil, protože si myslel, že mu chce předhazovat tu ženskou, s kterou spí, i když ji nijak zvlášť rád nemá.
Poznala jsem, že už se zase propracovává k tomu hnusnýmu, co mi chce říct, a abych jí v tom zabránila, zeptala jsem se, jak k tomu došlo, že se zas dali dohromady.

„Dala jsem si ten inzerát, jak jste mi poradily," řekla vyčítavě. "Napsala jsem, že mi chlap chybí v lese, v posteli a v sobotu." 
Dostala víc než sedmdesát odpovědí, jednu z nich od bývalého manžela. Zašli spolu na skleničku,  pak jeli rovnou k ní domů.
„Víš, co bylo nejdivnější?“ zeptala se. „Že jsem měla pocit, jako kdyby nikdy neodešel.“
„Jak je to dlouho, co jste se rozvedli?“ zeptala jsem se.
„Rok,“ řekla. „Ale odstěhoval se už před dvěma. Ono to všechno trvá,“ vysvětlovala: „Napřed soud o děti, pak majetkový vyrovnání, soudy melou pomalu,“ zvedla prst do vzduchu: „ale jistě.“
„Rovnou mi řek, že s někým chodí. Že ho to s ní moc nebaví, že ale neumí bejt sám.“
„Tys byla taky sama,“ namítla jsem.
„To bylo jiný,“ řekla. „Já měla děti. Na jednu stranu to je s dětma těžší, ale zas člověk není nikdy sám.“

Když jsem otevřela okno, přehodila si přes ramena deku a řekla:
„Neumím si představit, že bych doma nekouřila. Přijdu z práce, hodim nohy na stůl a zapálím si. Pohoda domova.“
Hájila jsem se, že dneska doma už nikdo nekouří. Kuřáci, které znám, se choulí na balkónech a vyklánějí z oken, přestože před dvaceti lety mohla moje tchýně postávat nad dětskou postýlku s cigaretou v ruce, a nikdo si ji netroufl okřiknout.
„Víš, co je ale hnusný?“ obrátila ke mně švidravé zraky. „Že mi to takhle vlastně stačí. Že po něm ani nechci, aby se s ní rozešel.“
Čekala, že mě to pohorší.
„On si pořád není jistej, bojí se, že to s náma dopadne špatně jako minule, mně ale připadá, že bejt nejlepší kamarádi není zas tak málo.“ Napila se. „Říkám si, jestli už taky nezačínám stárnout.“
„Ale di ty,“ usmála jsem se. „V pětatřiceti?“
„Jsem se prostě rozhodla, že na něj nebudu tlačit a nechám mu na rozmyšlenou všechen čas, kterej potřebuje. A mezitím…,“ zasmála se vykutáleně, „s ním budu chodit, a užiju si, co pude. Jenomže,“ nadechla se, „mu to nemůžu říct, poněvadž by to nepochopil.“

 Pak najednou vyjekla, protože jí cigareta vypadla z prstů a zakutálela se za polštář, a když ji konečně našla, zůstala v potahu vypálená dírka.
„To máš fuk,“ mávla jsem rukou. „Budu to mít na památku.“
„Máma mě zabije,“ vzdychla. „Podle ní má mít ženská svou hrdost.“
Položila jsem jí ruku kolem ramen a jako starší zkušená žena poradila:
„Na mámu se vykašli. Rodiče toho nakecaj!“