Mým invalidním sourozencům

„Vybrali jste si?“ servírka nad námi stála s vytasenou propisovačkou, zatímco jsme poslušně bořili nosy do jídelních lístků. Nikdo ani nemukl, dokud Veronika nerozhodla, že si napřed všichni objednáme pivo, čímž od nás muka rozhodování na chvíli odvrátila.

„Já si asi nedám nic,“ vzdychla Helenka. „Od rána už je mi zas těžko. Cejtím tady takovej tlak,“ ukázala si na hrudník.
„To bude jarem,“ poučil ji Milan. „Já ho taky nemám rád.“
„Hele, nechcete někdo do zoologický?“ Saša se přehrabovala v tašce, na stůl už postupně vyskládala černou peněženku se zlatým kováním, balíček kapesníků, zapalovač, cigarety a placatý telefon, nesoucí stopy mnoha otisků prstů. Pak taškou zatřepala, vytáhla ještě klíče a stříbrný flakón, stříkla si z něj něco vůně na zápěstí, a taky ho odložila na stůl.
„Narodilo se jim hrošátko, váleček s takovouhle hlavičkou,“ kroužila dlaněmi ve vzduchu, jako kdyby hladila neviditelný balón.
„Je to nejagresivnější roční období,“ pokračoval Milan. „Všechno to klubání, pučení a rození jsou ve své podstatě násilné procesy,“ ošil se. „Je v tom příliš arogantní životaschopnosti, pudy vítězí nad rozumem, není čas na tiché usebrání.“
„Když jsme se ráno venčili, našli jsme s Romíčkem na chodníku dvě obrovský ropuchy,“ řekla Helenka. „Popadl je do tlamičky a uháněl s nima přes trávník a nechtěl je pustit, ani když jsem ho šlehla vodítkem přes záda. Myslel, že si s ním chci hrát.“
Helenka se objímala oběma rukama kolem trupu a brada se jí krabatila, jak se snažila nerozbrečet. „Je mi z toho celej den hnusně.“
„Dvě žáby?“ zasmála se Saša. „Ulovil najednou dvě žáby?“
„Ony jaksi…,“ zaváhala Helenka, jak situaci popsat. „Seděly prostě jedna na druhé, ta větší vespod, zatímco druhá ji svrchu objímala nožičkama. Možná to byla maminka s mláďátkem, a snažila se ho do poslední chvíle ochránit.“
Milan na Helenku nevěřícně zíral přes silná skla brýlí, pak se rozhlédl po ostatních, jestli bude jediný, kdo se nahlas zasměje.
„Žáby své mladé přece na zádech nenosí,“ poučil ji. „Nakladou vajíčka, z kterých se po čase vylíhnou pulci, a žádná příbuzenská pouta je nevážou. To, cos viděla, byl s největší pravděpodobností žabí styk.“
Helence se po tvářích rozpila červeň, jako by ji propleskal.
„Žabí láska,“ zvolil rychle opatrnější výraz.  „Žáby nejsou jako lidoopi, konkrétně třeba šimpanzi, u nichž se mláďata drží matky první půlrok jako klíšťata, dokud nejsou schopna samostatného života, a ještě další dva roky u ní potom hledají ochranu. Ani u šimpanzů ovšem příbuzenské pouto příliš neznamená, pokud vím, matka se synem se může později spářit. Což je zajímavý detail, který bych si měl ještě ověřit,“ dodal.
„Já myslím, že Romíček té spodní žábě ukous kus nohy,“ pokračovala Helenka nešťastně, „protože něco žvejkal, pak to vypliv a dlouho potom slintal a odchrchlával.“
„Možná mu do huby vystřík jed z těch pupínků, co má ropucha na těle,“ zamyslela se Saša.
„Z bradavic,“ opravil ji Milan. „Ropucha má na zádech bradavice, a pokud ji tvůj pes vzal to tlamy za nohu, neměl by účinky jedu pocítit.“
„Jed?“ zhrozila se Helenka a všechna červeň se jí z obličeje naráz vytratila.
„Žabí oplozování trvá obvykle několik hodin,“ přednášel Milan, „u některých druhů žab dokonce i několik dnů, a je zajímavé slyšet, že ani útok predátora je od něj neodradí. Pokud ovšem říkáš, že zraněna byla samice, neměl samec v podstatě důvod…“
„No dovol,“ přerušila ho Veronika. „Tobě se nezdá divný, že samec pokračuje v oplodňování, když samici někdo zrovna uhryz nohu?“
Helenka si rychle přikryla ústa dlaní, zatímco Milan si posunul brýle a zmateně po nás zatěkal očima.
„Máte vybráno?“ vysvobodila ho z rozpaků servírka.
Často se stává, že na naši skupinku reagují lidé jinak, než na ostatní sešlosti. Jako by vycítili, že křehké uskupení invalidních sourozenců vyžaduje trpělivé zacházení. Jako kdyby poznali, že nás, bývalé frekventanty terapeutické skupiny, spojuje něco jiného, než vzájemná očekávání.
Scházíme se jednou za čtrnáct dnů v restauraci, která je hned za rohem daseinalytického centra, kam jsme si donedávna chodívali vylévat srdce, někdo dobrovolně, někdo pod nátlakem, někdo jen pár měsíců, někdo roky, podle nátury a finančních možností. Ne že bychom se od sebe nedokázali odloučit, ale život nás naučil, že najít bezpečné prostředí, kde jeden druhého nesoudí, není úplně samozřejmé.
Ze společných setkání si odnášíme každý nejspíš něco jiného, ale podle toho, že se vracíme, a že nás časem neubylo, soudím, že prospěch z nich máme všichni.
Veronika si objednala smažený sýr, a já se k ní přidala, Saša přece jen sesbírala odvahu vyvzdorovat si  na výběr delší lhůtu, a Milan řekl, že si dá jenom polévku.
„Jedl jsem těsně před odchodem z práce,“ omlouval se slečně s bílou zástěrkou.
Zapsala si naše objednávky, propisku zastrčila do kapsy, a když se chystala odejít, zdržela ji Veronika otázkou: „Nemohli byste mi osmažit hermelín?“
Zaváhala, pak zavrtěla hlavou: „Máme jen to, co je na jídelním lístku.“
„Kdyby byl místo eidamu hermelín, dala bych si ho,“ smlouvala Veronika, ale servírka byl neoblomná.
„Já teď jenom nevím, jak se mám k Romíčkovi po tom všem chovat,“ řekla Helenka. „Myslela jsem, že mi poradíte, protože máte životní zkušenosti a jste jediní, komu opravdu důvěřuju.“
„Ale prosim tě,“ mávl rukou Milan a taky se trochu zapýřil. „To je příroda. Silnější požírá slabšího, žába nemá rozum, dalo by se diskutovat o tom, jestli vůbec cítí bolest, nejsem si tím jist, ale můžu to nastudovat a příště ti to řeknu.“
Helenka sklopila pohled do klína, pak nehtem odcvrnkla smítko ze sukně. Nakonec přece jen sebrala odvahu a promluvila: „On mi totiž Romeo nic takovýho ještě neudělal. Nikdy na slabší neútočí, ani kočky nehoní, nepere se…“
„Tvůj se pes se jmenuje Romeo?“ vypískla Veronika.
„No ano,“ zvedla k ní Helenka vážné oči. „To jméno mu dala babička, protože za mlada to bejval velkej milovník. Dvořil se fenkám v širokým okolí, a když některá z nich hárala,“ nechala mezi rty proklouznout ošklivé slovo, „vyl doma po nocích tak, že jsme z něj málem přišli o rozum.“
Všimla si, že jsme ztichli, a nejistým hlasem dokončila nejdelší proslov, jaký jsme od ní kdy slyšeli:
„Někdy je mi ho fakt líto, že musí celej život v sobě dusit touhy, protože přesně vím, jaký to je.“ Zrudla a oči se jí zas zalily slzami.
„Hermelín bude,“ přišla nám vyřídit servírka vzkaz z kuchyně.
„Výborně, já si ho dám taky,“ odložila Saša jídelní lístek.
„Všichni si dáme hermelín,“ přidala se Veronika. „Když smaženej sejra, tak jedině hermelín,“ plácla dlaní do stolu, a Saša ji okřikla, aby na nás nepoutala pozornost.
„Proto nemám jaro rád,“ pronesl zachmuřeně Milan. „Jako by toho za celej rok nebylo dost. Je to nejbezohlednější roční období.“
„A nechcete někdo do zoologický?“ zeptala se Saša, která v tašce konečně našla dvě volné vstupenky. „Kromě hrošátka tam určitě bude spousta jinej mláďátek, třeba by vám to pomohlo rozehnat jarní deprese.“
Helenka pozorovala své neklidné ruce v klíně a Milan zachmuřeně vrtěl hlavou.
Pak nám najednou přinesli polévku a dva eidamy a navrch ještě pět smažených hermelínů. A protože většina z nás, invalidních sourozenců, si na skupinu přišla léčit nízké sebevědomí, všechno jsme snědli a bez protestů zaplatili.
Třeba se nám bude s plným břichem jaru vzdorovat snáz.