Mám v hlavě

Slyšela jsem, jak si o mě povídají.„Co je jí?“„Myslím, že nic.“„Kdyby jí nic nebylo, tak vstane. Musí furt něco dělat, jinak je nervní.“

Siluety dvou postav za skleněnou výplní dveří k sobě nakláněly hlavy a šeptaly, aby mě nevzbudily. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem si vydělávala jako noční recepční. Chovala jsem bláhovou ideu, že v noci budu pracovat a ve dne se starat o nejmladší dceru, aby nemusela do školky. Nikdy jsem nevěřila, že školka dětem prospívá. Nenamlouvala jsem si, že je to víc než bezpečné místo, kam se děti odkládají, aby si rodiče mohli jít za svým: vydělávat peníze na chleba, auto, sedací soupravu, hifi sestavu a jiné nezbytnosti.
Když mě po obědě našly doma spící, zastavily se obvykle u mé postele a potichu si nadávaly:
„Buď zticha, máma spí.“
„Drž hubu.“
„Ty drž hubu.“
„Ty drž hubu.“
A tak dál.
Ležela jsem dva dny a dvě noci, přestože mě to nebavilo a záda bolela. Čekala jsem, až se mi bude chtít vstát.
Třetího dne odpoledne za oknem proletěl holub. Padal k zemi jako balvan, křídly ani nehnul. Nadzvedla jsem se na loktech, abych lépe viděla. Pak jsem vstala a vyklonila se z okna, jestli ho nezahlédnu dole v trávě, ale z desátého patra jsem ani při největším soustředění neměla jistotu, že vidím to, co vidím, proto jsem se vrátila do postele, pokračovat v čekání.
Sotva jsem zabořila hlavu do polštáře, mihl se za oknem další. Jako by ho někdo ze střechy shodil.
„K čemu má, kruci, křídla?“ zlobila jsem se, že pták volnému pádu nevzdoruje, a spěchala k oknu. Zírala jsem na trávník pod domem tak usilovně, že mi oči slzely. Jeden tam možná byl, kousek od kanálu, ale taky to mohl být kámen.
Sotva jsem se otočila zády, uslyšela jsem, jak padá další. Začínalo to být k nesnesení.
Říká se, že je dobře mít něco v hlavě.
Já jsem v ní od patnácti neměla nic jiného než svého muže. Byl krásný, chytrý, duchaplný, měl vlasy pod lopatky, a neuvěřitelně hebké dlaně. Kvůli němu mi v hlavě nezbylo místo na školu a domácí povinnosti, což mi bylo buřt, nedala jsem si ho vymluvit ani vytlouct.
Potom jsem měla plnou hlavu dětí. Býval to rachot, když se tam proháněly, vřískaly a hlasitě se řehtaly. A když k nim přibyly čtyři kočky, měla jsem v hlavě cirkus.
Pozoruhodné je, že prostor, který si různé osoby u mě vydobyly, nebyl nikdy úměrný jejich velikosti. Největší plochu děti potřebovaly, když byly úplně maličké, a víc místa než můj muž, pro sebe na dlouho zabral postavou nevýznamný Prcek, když mi ze života vycouval.
Odjakživa se mi v hlavě někdo roztahuje.
Táta si v ní ustlal na půl roku, a když umřel, začala se zabydlovat máma.
Abych vyšetřila místo na nápady, nesnažím se nic zapamatovat, a rovnou všechno zapisuji. Od dvaaosmdesátého to vydalo na sedm kilo deníků.
Zatřásla jsem hlavou, jestli z ní holuby nevyklepu, ti už se v ní ale pevně uhnízdili.
„Nedá se nic dělat,“ zavolala jsem přes dveře, „budu muset k Lence na masáž.“
Zas mě bude tahat za vlasy, drbat mě a proklepávat, dokud se mi v hlavě neudělá průvan.
„Co říkala?“ zeptala se silueta za dveřmi.
„Taky jsem jí nerozuměla. Něco o mase, myslím,“ pravila její sestra.
„Potřebuješ něco, mami?“ zakřičela.
„Potřebuju grog,“ odpověděla jsem po pravdě. „Nastala doba horkých nápojů.“
„Říkala jsem, že jí nic není,“ zaradovala se silueta. „Skočíš pro rum.“
„Proč já?“
„Protože s ní bydlíš.“ Potom rychle dodala: „Já to zaplatím.“
Uvařily grog a usadily se na zem vedle postele.
Foukaly jsme do hrníčků, povídaly si, a brzy jsme měly všechny tři malinko v hlavě.
„Nechceš mě chvíli drbat ve vlasech?“ sváděla jsem maturantku.
„Ale jo,“ přisedla si blíž.
„To je příjemný,“ vrněla jsem, zatímco holub v mé hlavě snášel první vejce.
„Co to bylo?“ trhla sebou, když ze střechy sletěl pták.
„Toho si nevšímej,“ poradila jsem jí.
„To přece…,“ vstala a vyklonila se z okna, když vtom jí těsně vedle ucha proletěl další. Opřela se lokty o okenní rám a sledovala jeho pád, pak se bez zájmu odtáhla a okno zavřela.
„Kousek nad zemí to vybral,“ oznámila nevzrušeně. „Musí tu bejt vzdušnej proud, na kterým se vezou.“
„Takže je můžu pustit z hlavy?“ zeptala jsem se.
„Musíš,“ kývla maturantka. „Některý věci musíš nechat hlavou jenom proletět."