Kokosová

„Je to divný,“ zavrtěla maturantka hlavou a položila mi ruku kolem ramen. Skříně a police dětského pokojíčku byly prázdné, po fotkách a obrázcích zůstala na stěnách světlejší místa. Na podlaze se vršila hromádka věcí, které si chtěla odstěhovat k Láďovi.

„Fakt divný,“ podrbala mě na zádech, abych si to tak nebrala. „Tohle je všechno, co mám,“ kývla hlavou ke skromnému kopečku na podlaze.
„Člověk toho k životu potřebuje málo.“
„Vypadá to tak,“ přikývla.
„Poslouchej, mámo, já radši vypadnu hned, je mi z toho nějak...“ nakrčila čelo a sama od sebe mi dala pusu na tvář.
Když odešla, zavolala jsem jejímu otci:
„Je pryč. Odešla a nikdy už se nevrátí.“
„Třeba jo,“ řekl.
Otec mých dětí v sobě chová hluboké přesvědčení, že všechno dopadne dobře. Zarputile věří ve šťastné konce a nikdy se zbytečně dopředu nenervuje.
„Dělej to jako já,“ doporučuje mi odjakživa, jenomže já mám v hlavě pesimistického brouka, který si mele svou, že život je těžkej, těžkej, těžkej.
Rozvaluje se mi v lebce, krká tam a prdí. Krmím ho citalopramem a občas ho opiju, což je nečestné a nesportovní, protože se nemůže bránit, ale dobře mu tak, někdy to fakt přehání.

„Zkuste randit, to vás rozveselí a zvedne vám to sebevědomí,“ poradila mi kadeřnice. „Od čeho myslíte, že máme internet? Dejte si inzerát.“
Napsala jsem tedy po pravdě, že hledám milého chlapíka, s kterým by se dalo randit. První odpověď přišla od pána, který si říká Pitbull, další mi poslal fotku, na které spal. „Nechceš mladýho milence?“ ptal se třetí.
Většina odpovědí byla ovšem telegraficky stručná: pár číselných údajů a žádost o fotografii. Když jsem fotku poslala, nedočkala jsem se odpovědi, budu se muset Simony přeptat, jak je možné, že jí tohle zvedá sebevědomi.

S pánem, který mi poslal fotografii, na které spí, jsme si domluvili rande.
Abych se mu líbila, umyla jsem si vlasy, odrbala si z těla starou kůži a promazala se kokosovým máslem, které jsem našla pod vánočním stromkem.
Přišel do restaurace dřív než já, což se mi zdálo mile ohleduplné. Můj bývalý manžel ve mně totiž zlomil vůli k čekání. Řekl vždycky: „Počkej,“ a zmizel zařizovat důležité věci. Optimisticky předpokládal, že všechno stihne za polovinu času, naneštěstí se však obvykle mýlil.
Čekávala jsem na něj sama, pak jsme čekaly ve dvou, ve třech, nakonec ve čtyřech. Když se pak jednou po letech zase nadechl, aby mi řekl, že mám počkat, přerušila jsem ho hysterickým křikem: „Já už nebudu čekat!“
Restaurace byla přeplněná, na stolech hořely svíčky a pán z inzerátu byl natolik vzhůru, že mi na uvítanou políbil ruku a řekl, že krásně voním.
Pak jsme si povídali o dětech, o rodičích a o životě. Brzy jsem poznala, že si nerozumíme a začala se z rozpaků potit. Řeč se nevyhnutelně stočila na Havla, romskou otázku a ekologii, a my si rozuměli ještě míň. Čím jsem byla nešťastnější, tím větší mi bylo vedro, ale pán na inzerát si nevšiml, nechal svou ruku připlížit po ubrusu, ukazováčkem mi přejel po hřbetu ruky. Srdce se mi zastavilo, pak začalo tikat dvojnásobným tempem.
„Umírám,“ lekla jsem se, že mě uprostřed seznamování klepne pepka. Zalapala jsem po vzduchu, nabrala si ho do plic víc, než bylo třeba, až se mi zatočila hlava, a já se vyděsila, že ještě neumírám, ale omdlím uprostřed hodování a nezávazných řečí, a pro jistotu se prsty zahákla o hranu stolu, abych neupadla. Pán na inzerát dál povídal, měl názory a zkušenosti, o které se rád dělil. Nevšiml si, že právě upadám do bezvědomí.
On si málokdo všimne. Záchvaty paniky probíhají uvnitř, navenek se nic nepozná. Pokud se umíte ovládat, cestou z práce se na pokraji smrti octnete třeba třikrát, aniž by to někdo zaznamenal, a mezitím ještě stihnete nakoupit.
Po zádech mi utíkaly horké kapky potu, pokožka uvolnila hutnou dávku kokosové vůně.
„Nedáme si dezertíček?“ olízl se pán na inzerát. Když mi podával jídelní lístek, stihl mi nenápadně pohladit paži. Odtáhla jsem se. Nechci, aby na mě sahal někdo cizí, někdo kdo mě vůbec nezná, s kým nejsem v bezpečí. Otřela jsem si zpocené čelo a řekla, že už musím jít.
„Kdypak se uvidíme příště?“ chtěl vědět.
„V pondělí a v pátek jezdím k mámě,“ vypočítala jsem. „Ve středu mám akordeon a ve čtvrtek cvokaře.“ Pán na inzerát se zamračil.
„Někdy se taky musím potkat s dětmi, protože se mi po nich stejská,“ zvedla jsem se s omluvným úsměvem.
„Vy si ale najdete jinou,“ slíbila jsem, když jsem soukala ruku do kabátu. „Vanilkovou,“ dodala jsem s přesvědčením. „S čokoládovou polevou.“