KASR
Odmlčela se, zakvrdlala brčkem a led ve sklenici zachřestil. Číšník s křivýma nohama fotbalového veterána udělal půlobrat a bez úsměvu se otázal:
„Všechno v pořádku, dámy?“
„My jsme ty, co si u vás před dvaceti minutami objednaly další rundu, vzpomínáte?“ otázala se nejstarší dcera, a on se urazil.
„Díky bohu za haranty,“ řekla prostřední.
Číšník po ní blýskl zlým okem, pak snad pochopil, že se poznámka netýkala jeho, a odkráčel.
„Přišla jsem takhle jednou do práce,“ vrátila se nejstarší dcera ke svému vyprávění, „a recepční mi hlásila, že máme v lobby podmáčenej strop. Napadlo mě, že rupla stoupačka, a vyběhla jsem proto o patro vejš. Tam už byla mokrá celá stěna, a v dalším patře plavala chodba. Ukázalo se, že voda teče zpod dveří jednoho pokoje, tak jsem vletěla dovnitř. Dveře do koupelny byly dokořán. Z umyvadla se valila voda, a uprostřed tý spouště stál Číňan a v klidu si čistil zuby.
Zaječela jsem na něj, co to vyvádí, a on vytáhl kartáček z pusy a legrační angličtinou povídal: Já si tu čistím zuby.“
Zasmály jsme se a prostřední dcera řekla:
„Mně zas tuhle jedna holčička řekla, že jsem blbá pani.“
„Proč?“
„Protože jsem jí štvala,“ odvětila prostě.
„Proč to děláš?“
„Platěj mi za to. Vychovávám.“
„Neměli by to dělat rodiče?“ zeptala se nejstarší, a její sestra pokrčila rameny:
„Onehdá jsem se jednoho chlapečka ptala, co dělá tatínek, a on mi řekl: Táta je magor. Furt se na mámu lepí.“
„Aspoň že tam nemáte žádný Číňany,“ řekla nejstarší, a pak nám číšník konečně přinesl třetí rundu.
„To je jako akvárium,“ zvedla nejmladší sklenici proti světlu. „Mezi těmi lístky máty a ledovou tříští by se zlatá rybka vyjímala vkusně.“
Náhle jsem pocítila potřebu poděkovat jí za to, že mě svou maturitou příliš nenervuje.
„Já nenervuju ani sama sebe,“ opáčila s úsměvem, čímž ve svých sestrách vyvolala obavu, že to bere příliš na lehkou váhu.
Chvíli je poslouchala, pak řekla, že ani od nich se nervovat nenechá, a odešla na toaletu.
„Takže mámo,“ naklonila se nejstarší dcera nad stůl. „Probraly jsme to, a došly k závěru, že bys rozhodně měla jet. Potřebuješ na chvíli vypřáhnout.“
„No toť,“ přidala se prostřední. „Dyť seš na pokraji všeho.“
Překvapeně jsem zamrkala.
„Odpočineš si, vyspíš se,“ sváděla mě nejstarší.
„A přijdeš na jiný,“ dodala prostřední, která má občas ve zvyku vypouštět z vět některá slova, protože předpokládá, že stejně víme, co chce říct.
„Hele holky,“ začala jsem, ale nejstarší mě nenechala promluvit:
„Kolik potřebuješ?“
„Nejde o peníze,“ zavrtěla jsem hlavou.
„U dědy se vystřídaj,“ ujistila mě. „Já na ně dohlídnu.“
„Úplně spravedlivý to ale není,“ namítla prostřední.
„To probereme jindy,“ zarazila ji sestra.
„Už víš, kam tě chce vzít?“ zeptala se prostřední. „Tak hlavně koukej bejt trochu odstředěná, aby si hned nemyslel,“ poradila mi.
„A pro jistotu s sebou vem tohle,“ řekla nejstarší a postavila na stůl žlutý váleček s nápisem NATO.
V tu chvíli se vrátila nejmladší dcera z toalety.
„Na co to je?“ zeptala se, a vzala sprej do ruky.
„Na to,“ zasmála se prostřední.
Dřív, než jí v tom mohl kdokoliv zabránit, stiskla nejmladší trysku a vyslala do prostoru dávku slzného plynu. Všechny čtyři jsme začaly kašlat, kýchat a slzet.
„Je tohle možný?“ vrtěla nejstarší hlavou.
Nejmladší si dlaní rozmazávala řasenku po tvářích a nepřestávala se omlouvat.
Mezitím se rozkýchali hosté u okolních stolů.
Pak se ozvalo kýchání z kuchyně.
Potom přiběhl křivonohý číšník a tvářil se jako vrah.
Kýchl a zařval: „Kterej zmrd?“
Hospoda ztichla a hosté od sousedního stolu k nám obrátili uslzené zraky. Číšník dal ruce v bok a vystrčil hrudník jako kohout.
„Platíme,“ pravila nejstarší dcera jasným hlasem.
Složily jsme se na útratu, ale číšník se nevzdálil, dokud si nebyl jist, že jsme skutečně na odchodu.
Nechala jsem jít holky napřed, a chystala se jako vždycky zapomenout knížku na židli, jenomže prostřední dcera se ohlédla a zabránila mi v tom.
„Tady ne, mámo,“ řekla.
„Co kdyby jí našel?“ kývla bradou ke kuchyni, a vzala mě kolem ramen:
„Nebudem přece házet perly.“
Markéta Schneiderová
Bibliobus 1
Schody do bibláku jsou vysoké. Někomu trvá i pár minut, než je zdolá. Jistá paní v Malešicích na mě vždycky z chodníku huláká: halóóó! Musím vytáhnout její nacpanou kolotašku dovnitř, zatímco ona se souká vzhůru po zábradlí. Trávu pro morčáka odloží do regálu s nápisem Doporučujeme, kam láduju novinky, a já jí pak pomůžu vybrat dvanáct - čtrnáct knížek, což je její dávka na dva týdny. Pak tašku vynesu na silnici za autobus, kam už se nějak dobelhá.
Markéta Schneiderová
Od té doby, co jsem ztloustla, jsem se stala nepotopitelnou.
S rukama za hlavou se v rybníku vznáším jako špunt a koukám do nebe.Od pondělí předpovídali na každý den déšť, ale pršelo jen jednou. Vlastně dvakrát, ale podruhé to byla jen sem tam kapka, nanejvýš sem tam pleskanec.
Markéta Schneiderová
Tak jsme mu zase napsaly:
„Honzíku, co je s tebou? Ozvi se.“ Nechtělo se mi. Brácha ví, že máma napsat esemesku neumí. Ani zvednout telefon se jí pokaždé nepodaří, volá vždycky: „Markétko, Markétko, slyšíš mě?“ Nutí mě hulákat na celý autobus a pak to omylem položí.
Markéta Schneiderová
Tentokrát o stromech
protože nechci pořád psát o mámě a o psovi, i když tihle dva živočichové okupují v mém životě čím dál větší prostor.
Markéta Schneiderová
Venku už zas všechno pučí
„Jen mně nikdo nepučí,“ říká máma, a je to vlastně tátův fórek, nejspíš dost starý, protože táta sice byl vtipálek, ale nijak zvlášť originální. Měl svou sérii fórků pro konkrétní příležitosti a roční období. Pár z nich jsem přejala do svého repertoáru, zdědila jsem totiž jeho smysl pro humor, pomáhá mi na deprese minimálně stejně jako prášky.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Kvůli důchodové reformě bude mimořádná schůze, čekají se opět noční bitvy
Přímý přenos Nejtřaskavější bod z programu květnové schůze budou poslanci projednávat až příští týden, po...
Zloděj ujel s traktorem od hobbymarketu, může jej prodat na náhradní díly
Starší, ale stále plně funkční traktor s radlicí a sypačem zmizel v květnu od brněnského...
Skončí Veselý v Radě ČT za urážky Vášáryové? Ani nevím, kdo to je, říká herečka
Slovy člena Rady České televize Lubomíra Xavera Veselého vůči bývalé velvyslankyni v Rakousku,...
Flandry jsou opět naše, hlásají separatisté. S africkou modelkou na plakátech
Krajně pravicová strana Vlámský zájem dlouhodobě usiluje o odtržení severní části Belgie. V kampani...
Parádní 2+kk s výhledem na bazén, komplex Emilia Romana Park, 400m od pláže, Sluneční pobřeží
Sluneční pobřeží, Bulharsko
2 556 159 Kč
- Počet článků 75
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1125x
Znechucena obchodem se rozhodla, že své knihy nebude prodávat. Pomalu je za sebou trousí, kudy chodí, a nabízí je zdarma zaslat každému, kdo o ně projeví zájem. Líbí se jí představa, že její knihy není možné nikde koupit, lze je jen dostat nebo nalézt.
Před marketingem dává přednost happeningu.