Jak se vystát

„Jsem bez domova, mladá pani, slibuju, že když mi dáte dvacet korun, koupím si chleba a jogurt,“ drmolila.

Byla hubená a ušmudlaná, možná v mém věku, možná mladší nebo starší, dneska se to moc nepozná, protože se všechny trochu přibarvujem, někdo vlasy, někdo oční víčka, řasy, nehty, někdo všechno, když už tak už.
Sáhla jsem pro peněženku, podala jí padesátikorunu, a když mi začala děkovat, položila jsem jí dlaň na rukáv: „Nechte toho, já mám dost, akorát bych to utratila za blbosti.“
S nosem nahoru jsem potom štrádovala po nástupišti a cítila se povznesena nad ostatní cestující, kteří v sobě nenašli dost soucitu a velkorysosti, aby jí dali dvacku na chleba nebo co zrovna potřebovala. V oblaku pýchy jsem pak nakráčela do vagónu metra a odfrčela na opačnou stranu, než jsem chtěla.
A takhle je to vždycky. Jak se začnu opájet samolibostí, v tu ránu dostanu po držce. Za pýchu sama sebe asi podvědomě trestám.

Harmonika mě táhla k zemi a v druhé ruce překážela igelitka s prášky pro mámu: něco na tlak, něco na hlavu, celkem šestadvacet krabiček, dohromady za sedm set.
Když jsem se před dvěma týdny v sobotu stěhovala, přísahala jsem si, že tentokrát do garsonky nekoupím nic, co opravdu nepotřebuju, ale už v neděli jsem domů přitáhla štokrle, v pondělí nakoupila rýžové misky a ve středu dvoje červené povlečení. Zubařovi jsem dala za nový zub třináct stovek, v Obi si nechala přiříznout nohy u stolů, co říznutí, to padesát kaček, takže se jako obvykle řítím šusem do dluhu, a už to neubrzdím.
Všímla jsem si, že pánovi na sedadle pode mnou cukají koutky úst, a napadlo mě, že se mu třeba líbím. Jenomže pak jsem uslyšela, jak mi v tašce čím dál hlasitěji vyhrává telefon, Vašek Koubek na pána hulákal: „Pojď blíž, i já tě chci, touha patří k spaní.“
Když na mě cizí chlap s úsměvem ulpí pohledem, ukáže se většinou, že mám fousy od šlehačky, rozepnutou košili, nebo že právě myslí na něco jiného a usmíval by se i na patník.

„Haló, haló?“ řekla máma. „Slyšíš mě, Markétko?“ A pak jako vždycky: „Moment, přitáhnu si televizi.“
U nás doma totiž zvuky netlumíme, ale přitahujeme je jako vodovodní kohoutek.
„Už to bude,“ hlásila, „vydrž, ještě, tááák, už tě slyším. Povídej.“
Odložila jsem tašku i batoh s akordeonem na lavici u fontány a otráveně jí připomněla, že mi volala.
„No jo,“ zasmála se, „já ti volala. Nezvedla jsi mi to.“
„Byla jsem v metru.“
„A víš, že jsem si to myslela?“ radovala se, že uhodla.
„Něco potřebuješ?“ napověděla jsem.
„Něco asi potřebuju,“ souhlasila. „Nevíš, co to může bejt?“
Ze stanice právě odjížděl autobus, zpoždění mi tím narostlo o dalších deset minut.
„Prozvoň mě, až si vzpomeneš,“ navrhla jsem, ale máma se tak snadno odbýt nenechá.
„Jak se ti vede, holčičko?“
„Blbě,“ odsekla jsem. „Zas jedu pozdě na harmoniku, protože jsem se zasekla v lékárně. Poslouchej, nebereš toho nějak moc?“
„To mám na čtvrt roku,“ hájila se. „Stavíš se večer?“
„Už je večer,“ byla jsem čím dál otrávenější. „Každou středu ti říkám, že mám akordeon.“
„Tak se nezlob,“ pípla, a já se okamžitě začala nenávidět, že se k ní chovám hnusně.
A takhle je to vždycky, napřed jsem protivná, a pak se patlám ve výčitkách, i když vím, že je to na houby, a že příště, až mi zas dojde trpělivost, nebudu o nic přívětivější.

„Neměla jsem čas cvičit,“ přiznala jsem, sotva jsem svlékla kabát a nasadila popruhy na ramena. „Takže jsem zase nepokročila.“ Na důkaz jsem se hned na začátku písničky dvakrát přehmátla.
„Všude jsem se chlubila, že se učím hrát, a nikdo mi teď nevěří, že se po tolika měsících nedokážu odpoutat od Ovčáků.“ Položila jsem noty na elektrické klávesy, omylem při tom zmáčkla jeden čudlík a spustila hlasité umcaca.
„Navíc se před tebou stydím,“ překřikovala jsem rambajz, „takže mi to zase nepůjde.“
A měla jsem pravdu, dokonce i když jsem se stála tváří ke zdi, nedokázala jsem zapomenout, že Petr slyší, jak to pletu, že mám prsty olšové a rytmus neudržím ani náhodou.
Chvíli poslouchal, jak s nástrojem zápolím, pak posunul klobouk dozadu a řekl, že na sebe nesmím tolik tlačit.
„No jo, vlastně,“ vzpomněla jsem si, co všechno v životě jsem podělala usilovností.
„Dej tomu čas,“ pokračoval. „Nespěchej, ono se to poddá.“
Tak jsem si zas jednou připadala jako trouba, co se nikdy nepoučí a bylo mi čím dál teskněji. Když mi pak v telefonu pípla zpráva od Evy, že se u nich mám po hodině zastavit, dlouho jsem se rozmýšlela, jestli se hodí jít v takovém rozpoložení na návštěvu, pak jsem si ale vzpomněla, jak mě vždycky mrzí, když někdo odmítne moje pozvání, a zamířila k jejich paneláku.

Chovala jsem si Ellen, Eva vařila grog a Michal ukazoval, co se na harmoniku naučil on. Zatímco já pracně vyťukávám do kláves melodii, umí už poskládat několik akordů a brzo zahraje líp než Koubek: „Pojď blíž, i já tě chci.“ Ach jo.
„Evi, zahraj nám na cello,“ zavolal na Evu do kuchyně, ale Eva řekla, že nezahraje, protože se taky stydí. Potom mi prozradila, že každý den půl hodiny cvičí, a jednou určitě dáme něco dohromady, dvě harmoniky a cello, to bude kapela, jaká se jen tak nevidí.
Pak jsme spolu pili vínko, povídali si a byli na sebe hodní, až najednou v jedenáct, když už to nikdo nečekal, se Eva zvedla, že teda nebude dělat drahoty, a na cello nám zahraje.
Znělo to nádherně, i když taky dělala chyby, a nikdo kupodivu nemlátil trubkou do ústředního topení, abychom nerušili noční klid, takže jsme jí s Michalem nakonec zatleskali.
A já si uvědomila, že takhle je to vždycky. Když si připadám nejvíc pitomá a sama sebe nemůžu vystát, potkám se s někým, kdo mě má rád, nebo s kým je mi fajn, a život mě zase začne bavit. Asi mám prostě kliku.