Jak jsme pašovaly knížky do knihovny

Vydala jsem si knížku. Jmenuje se U nás na skládce.Prodat se ji nepodařilo, tak ji zkouším rozdat.Ani to nejde snadno.

Kdysi měla studovna patro s čítárnou, kam se chodívali bezdomovci ohřát a přečíst si noviny. Moc to tam nevonělo. Dole u pultu si čtenáři objednávali knížky ze skladu ve třetím patře. Když přijel výtah s nákladem, vyvolávaly jsme do tichého sálu jejich příjmení jako na pouti: „Pan Láska!" nebo „Pan Smrtka!" Lidi mají všelijaká jména,  třeba můj táta je Doležel.
„Blbý jméno na náhrobek," řekl mi ten můj na prvním rande.
„U nás na Moravě byly i horší," smál se táta. „Třeba Doskákal nebo Dosloužil."
Od té doby je sbírám. Jména, co se blbě vyjímají na náhrobcích: Tuhá, Vystyd nebo Poseděl a Šel.
„Už teď se cejtím provinile."
„Neblbni, přece nejdem krást."
Knížek jsem s sebou vzala pět. Doma u ústředního topení jich mám dvě stovky, a koncem dubna si jich z Brna budu muset odvézt dalších pět set. Ještěže jsem měla od začátku záložní plán:
„Až se přestanou prodávat, začneme je trousit. Jednu zapomenem ve vlaku, další třeba v hospodě na židli. Budeme jezdit na vejlety a necháme knížku na rozhledně, v galerii, nebo v budce vedle vrcholové knihy, kam někdo zapsal:
„Sľubovali nám výhlady, ale bolo hmlisto a nič nebolo vidieť."
První dvě jsme umístily v Městské knihovně v Praze pod S, pak jsme zamířily k nábřeží.
„Mámo, ty klapeš," obvinila mě.
Klapala jsem báječně. Od té doby, co mi dal Prcek kopačky, si dopřávám boty na podpatcích.
„Víš, že si zahráváš?" nadzdvihla obočí. „Touhle morseovkou vyburcuješ v noci na sídláku všechny úchyly."
„Ale prosimtě," pohoršila jsem se. „Dyť je mi padesát. Kdo by se obtěžoval?"
Pokývala hlavou a zamířila k prázdnému stolu. „Já tě varovala."
Zamračený chlápek u baru se ohlédl přes rameno, pak se otočil na vysoké židli a celým tělem sledoval, jak si svléká kabát.
Mohla jsem si ty mravokárné řeči ušetřit, ale potřebovala jsem tlumočníka.
„Řekni to," požádala jsem, když u stolu přibrzdila servírka.
„Pro mě kafíčko," objednala, „a pro mámu grog."
Když člověk ráčkuje, odřekne si hamburgery i rum, aby se vyhnul nedorozuměním.
„Kam s nima?" rozhlédla se. Chlapec u protějšího stolu rychlým palcem datlil do telefonu srdečné pozdravy z hlavního města, zatímco jeho slečna zírala do zdi a čekala, až si vzpomene, že ji pozval na rande.
„Holky to maj těžký," odtrhla jsem od nich pohled, a dcera přikývla a sehnula se do tašky pro telefon.
 „Na kafi s matkou," vysvětlila komusi, pak zakryla mluvítko dlaní a zeptala se: „Budu v devět na Ípáku?"
„Kam s ní?" zopakovala, když telefon odložila.
Než jsem stihla odpovědět, zazvonil znovu, tentokrát však hovor vytípla.
 „Píšeš?" zeptala se.
Nasypala jsem cukr do sklenice a míchala, dokud se všechny krystalky nerozpustily.
 „Píšu," připustila jsem. „Nemám ale čas."
 „Člověk má čas na to, na co chce mít," poučila mě.
 Bubák od baru nepřestával zírat naším směrem. Mě by to znervózňovalo, ale ona je zvyklá a otrapy ignoruje.
„Včera jsem byla do půl pátý v práci," vypočítávala jsem. „pak šupem k babičce vykoupat psa, domů jsem se dostala v půl devátý a stihla si akorát vyžehlit košili a pustit detektivku na usnutí."
„To je strašně nezdravý," vyděsila se. „Víš přece, že si člověk pamatuje i to, co slyšel ve spánku." Nalila mlíčko do kávy a vyčítavě ke mně zdvihla oči: „Proč myslíš, že mám tak nízký sebevědomí? Určitě jste mě nad postýlkou pomlouvali."
„Na nic takovýho si nevzpomínám," bránila jsem se.
Sáček s citronovou šťávou mi klouzal v ruce, musela jsem mu ukousnout růžek. Když jsem ho pak naklonila nad sklenici, vystříkla šťáva dceři do oka.
„Panebože," rozmazávala si řasenku po tváři, a vyrazila po šipce k toaletám.
 Rozhlédla jsem se: „Kam s nimi?"
Na další grog jsem tlumočníka nepotřebovala, stačilo poklepat na okraj sklenice. Když jsem ho dopila, pocítila jsem závan nervozity. Kde je tak dlouho? Váhavě jsem se odlepila od židle a následovala šipku. U dveří dámských záchodů jsem narazila na odpor.
„Jsi tam?" zašeptala jsem. Z toalet se ozýval šramot. „Je ti dobře?" opřela jsem se do dveří a snažila se škvírou nahlédnout dovnitř.
Pak jsem zaslechla přidušený výkřik. Před očima se mi zatmělo, opřela jsem se do dveří, vpadla na záchodky a ramenem narazila do bubáka od barpultu. Ohnal se a hranou ruky mě trefil do nosu. Dceru přitom nepřestával dusit špinavou tlapou.
Pustila jsem se do něj holýma rukama. Znovu se ohnal a odstrčil mě tak prudce, že jsem se zarazila o protější stěnu. Noha se mi zvrtla v kotníku a bota odletěla pod umyvadlo. Nezdržovala jsem se obouváním a skočila po něm. Bez rozmyslu jsem ho mydlila botou přes hlavu, dokud se nesesypal na černobílé dlaždice jako pytel briket. Na spánku mu vykvetla fialová modřina.
Vytřeštila oči: „Tys ho...?"
Pokrčila jsem rameny. „Já nevím, možná."
Sehnula se k ležícímu muži a z náprsní kapsy vytáhla peněženku s doklady.
"Nesnídal," usmála se. "Dost blbý jméno na náhrobek."
Pak mi stiskla ruku: „Padáme!" a vytáhla mě ven.
„Zkus se tvářit normálně," poradila mi, a s kabátem přes ruku vykročila k baru zaplatit.
 Zmateně jsem se rozhlížela: „Kam s nimi?"
„Prosimtě, dej to sem," vytrhla mi knížky z ruky a zmizela za rohem.
Náprstkovou ulicí jsme se pak vracely na nábřeží a morseovka kramfleků vysílala zprávu: „V kavárně Krásný ztráty jsme nechaly tři knížky."