Do kopce

„Myslím, že láska může vydržet na celý život,“ rozkládal Milan, „pokud nevypukne příliš brzy.“Mluvil o lásce jako o válce nebo přírodní katastrofě, protože ji znal jen z doslechu.„Záleží ovšem, co si pod tím pojmem představujeme,“ dodal a obezřetně se vyhnul kanálu.

Vlekli jsme se bok po boku prašnou ulicí a povídali si o tom, co nám, postižencům se slabými nervy, dělá největší starost. Do vlasů nám padaly okvětní lístky z rozkvetlých stromů, které takhle navečer voněly sladce, skoro k snědku. Vůně se za námi táhla až za roh, což by od ní člověk ve městě plném aut a zakouřených putyk nečekal.
„Jako sníh,“ řekl a vytřepal pár bílých lístků z věnce vlasů, který lemoval dokonale hladkou plešku.
„Lepší,“ řekla jsem. „Nestudí.“
„Kdybych lásce propadl teď,“ zamyslel se, „mohla by mi, myslím, vydržet do konce života. Vzhledem k naději na dožití, která je u mužů v Praze okolo pětasedmdesáti - nevím přesně, dlouho už jsem se na stránky statistického úřadu nedíval - bych musel vydržet milovat zhruba ještě pětadvacet let, což by se dalo zvládnout, nemyslíš?“ zeptal se jedním dechem.
„Láska je vždycky hazard,“ pokrčila jsem rameny.
Zdálo se mi, že kývá, ale možná se jen díval pod nohy, aby nezakopl.
„Málokdy dostaneš víc než vsadíš,“ pokračovala jsem. „Alespoň podle mejch zkušeností.“ Zastavila jsem, abych lapla dech, od řeky k nemocnici se cesta zvedala prudčeji, než se z okna tramvaje zdálo.
„Nevadí, že jsem tě sem vytáhla?“ zeptala jsem se. 
„Někdy si říkám, že není o co stát,“ zavrtěl hlavou. „Stejně mi nikdo není schopen vysvětlit, o co přicházím.“
„Někomu ale láska vydrží na celej život,“ řekla jsem, abych ho nepřipravila o všechnu naději, a radši jsem pak odvedla řeč jinam:
„Co ten tvůj kamarád, co minule nepřišel?“
„On ale přišel,“ zakuckal se smíchy.
Po chodníku se proti nám řítila slečna v nátělníku. Ploché podrážky bot pleskaly o asfalt, prsa jí nadskakovala až pod bradu. Když nás míjela, usmála se a pozdravila, zírali jsme totiž jako staří známí.
„Nepřišel,“ opravila jsem Milana. „Byla jsem u toho, když nám Saša četla tvou zprávu. Co to bylo vůbec za nápad, poslat ho za náma?“ pokárala jsem ho. „Víš, že nám na skupině vždycky dali čas přivyknout myšlence, že přijde někdo novej.“
Milan se pootočil celým tělem, aby viděl, jak slečna dobíhá k botanické zahradě, tam zničehonic zvolňuje, zastavuje se u mercedesu zaparkovaného dvěma koly na chodníku a zblízka si prohlíží obličej v zrcadle tmavých skel.
„Poslední dobou seš nějak ztichlá,“ řekl znenadání.
Na takové projevy jasnozřivosti si musí zvyknout každý, kdo se k nám připojí. V partičce neurotiků máme každý svých starostí dost, zároveň si ovšem zachováváme zvýšenou vnímavost, která nám dělá život složitějším.
„Že by taky…,“ odkašlal si a pak srandovně hlubokým hlasem dodal „láska?“
Nespouštěl přitom oči ze slečny, která se velmi zvolna blížila k rohu ulice, tam se zastavila a pohodlila hlavou, až se jí vlasy rozletěly a přichytily na omítce domu.
„Vy chlapi,“ zasmála jsem se. „Proč vždycky, když se holka zasní, předpokládáte, že jde o vás? Copak vám nikdo neřek, že na světě jsou i jiný věci, který nás nenechávaj v klidu?“
Začervenal se a řekl jenom:
„Já nejsem až takovej chlap.“
Už jsem byla vydýchaná a mohla bych jít dál, ale Milan nepřestával pozorovat slečnu a teď už i vysokého muže, který za ní beze spěchu přecházel na červenou.
„Půjdem?“ zeptala jsem se, když se pořád nehýbal.
Odtrhl pohled a pokrčil rameny: „Zajímá mě to. Občas si říkám, kde na to lidi berou odvahu.“
„Já asi bejvala dost nezodpovědná," připustila jsem. „Jak jinak bych přišla ke třem dětem?“
Tomu jsme se zasmáli oba.
„A co ten tvůj kamarád?“ připomněla jsem. „On ti snad tvrdil, že se s náma sešel?“
Milan se ohlédl, ale slečna zmizela z dohledu.
„To je ti legrační historka,“ řekl, když se zas vydal na cestu. „Protože on se do té restaurace dostavil. Prý se na vás ptal na baru a oni ho poslali do salónku, kde byla jakási společnost.“
„My jsme ale seděli hned u vchodu,“ namítla jsem. „Jako vždycky.“
Přikývl, že ví a pokračoval: „Napřed se prý trochu divil, byla tam spousta lidí, navíc všichni starší, než si podle mého vyprávění představoval, nicméně…,“ zasmál se nahlas, „si k nim přisedl.“
„Chudák malej,“ politovala jsem Milanova přítele, protože jsem si představila si, jak by mi bylo na jeho místě. „Musel si připadat jak idiot.“
„A víš, že ani ne?“ zastavil se zas. „On si s nimi výborně rozuměl. „Liboval si, že ho vyslechli, a navíc dostal pár užitečných rad do života od jakési paní Nadi, se kterou se spřátelil.“
Udělala jsem krok vpřed, protože jsem doufala, že ho tím přiměju k pohybu, zůstal ale stát v bílém kruhu opadaných květů, a pleš se mu leskla.
„Od minulého týdne se s ní sešel už dvakrát,“ řekl. „Nepochopíš, jak účinně člověk dokáže potlačit pud sebezáchovy, když mu pod nosem zamáváš rozkvetlým šeříkem.“
Mávla jsem rukou, že chápu velice dobře, ale Milan se nedíval, protože na protějším chodníku právě ruku v ruce se svým vysokým přítelem kráčela dívka v nátělníku.
„On ovšem doteď netuší,“ zasmál se zas hlasitě, „že strávil večer s nesprávnými lidmi.“
„Copak se nezeptal?“ divila jsem se.
„Jak asi?“ zaťukal si na čelo. „Měl jim snad říct, že hledá spolek invalidních sourozenců?“
Na hřbetu ruky se mi rozplácla kapka vody, dlažba pod nohami začínala kropenatět.
„Nepřijde ti divný, že nepoznal, že se dostal do jiný společnosti?“ zeptala jsem se.
Milan jen pokrčil rameny: „Ani ne.“