Anarchie

Ve čtyři mě probudil kocour. V dolním rohu dveří mám od jeho drápů oškrábaný lak až na dřevotřísku. Nikdy se nepoučí, a čtrnáct let se, pitomec, marně snaží prodrat dovnitř.

Venku byla ještě tma. Zakouřila jsem si u otevřeného okna a při tom počítala rozsvícená okna. Kam jsem dohlédla, jich bylo sedm. Za nimi ti, co ještě nešli spát a nebo už zas vstávali, možná ale taky někdo, kdo se hodinu naprázdno převaloval v posteli a třeštil oči do tmy, než to vzdal, postavil se k oknu a taky počítal.
Z protějšího domu vyšla dáma v chlupatém županu. Z dálky vypadala jako růžový medvěd. Její pes upaloval přes trávník doprostřed betonového plácku před sámoškou, teprve tam si přidřepl a zatlačil. Až půjdu ven, budu muset dát pozor, abych do ničeho nešlápla, pokud to ovšem do té doby jiný pes nesežere.
Zívala jsem, div jsem si nenatrhla koutky. Za dvě hodiny bych měla vstávat do práce. Pravidelný režim je bič: nemůžu spát, když po tom tělo touží, nenajím se, když mám hlad, nemůžu si svobodně krknout, prdnout, ani si pořádně poplakat, když na to přijde.
Nedávno se mě prostřední dcera zeptala, jestli se vůbec ještě umím od srdce zasmát. Urazila jsem se.
Já jsem přece ta, co smíchy brečí. Směju se tak, že si musím dřepnout na patu, abych se nepočůrala, hýkám a kvičím, držím se za břicho a pištím, že už to nevydržím.
Nemůžu za to, že poslední dobou mi není nic k smíchu.
Někdy si připadám stejně pitomá, jako náš kocour. Bez ustání něco rvu a tlačím proti větru. Vychovávali mě pohádkami o tom, že život musí být dřina, a jenom flákači dělají, co je baví. Naučili mě vybrat si ze tří cest tu nejvíc trnitou, a věřit, že když při práci nepotím krev, nemůže její výsledek za nic stát.
Přitom jsem někde četla, že stačí, aby člověk zvedl koutky rtů, a hned je veseleji.
Zkusila jsem roztáhnout pusu do úsměvu jako žabák, ale nestalo se nic.

V půl sedmé ke mně vtrhla maturantka.
„Budeš večer doma?“ zeptala se. Byla celá vykoupaná, učesaná a navoněná. Moc jí to slušelo.
„Určitě,“ přikývla jsem. „Ani se odtud nehnu.“
„Tak jo,“ řekla. „Já ještě uvidím.“ Už se obracela k odchodu, ale potom zaváhala: „Ty dneska nevstáváš?“
„Nejde to,“ odvětila jsem po pravdě, a ona se zasmála. O pusu jsem si musela říct.
Potom jsem dlouho koukala z postele do vymeteného nebe. Jak je to dlouho, co jsem naposled ležela na louce a čučela do mraků?  Trávím dny v betonových krabicích, z domova spěchám do práce, z práce za mámou, v lese jsem byla naposledy před rokem.
Poznala, že jsem o ni v myšlenkách zavadila a zavolala mi:
„Přijdeš dneska?“
„Nepřijdu,“ řekla jsem. „Nejde to.“
„Máš toho moc v práci?“ vyzvídala.
„Ani ne,“ řekla jsem po pravdě. „Nejde mi vstát."
Pak jsem si zas zapálila a pozorovala z okna babičku odnaproti, jak nešikovně zdolává schody. Pravou ruku měla až po loket v sádře. Prý si zlomila zápěstí, když dělala po ránu kliky. Típla jsem cigaretu o parapet a v duchu si poblahopřála, že svodům sportu odolávám.
Pak zavolala dcera z Anglie.
Prej dneska nejdeš do práce,“ ověřovala si, zda má správné informace. „Myslela jsem, že už nemáš dovolenou.“
„Nemám,“ přiznala jsem bez mučení.
„Přesto nejsi v práci,“ ujistila se, že si rozumíme.
„Nejde to,“ řekla jsem a vypnula telefon. Ohromně se mi tím ulevilo. Dokonce se mi začínalo zdát, že by nastávající den nemusel být úplně nepříjemný.

Potom jsem ležela na zádech s rukou pod hlavou a když mě začala brnět, převrátila jsem se na bok.
Napadlo mě, že bych mohla namalovat zelený kopec a na něm zářící červeno-žluto-oranžové město. Pak jsem si vzpomněla, že mě zas štětec nebude poslouchat, a obraz bude nakonec vypadat úplně jinak, než bych si přála, a rozhodla jsem se, že ho nechám namalovat Anču v příběhu, který píšu, a který volně navazuje na ten, který se mi doma v několika stech exemplářích válí u ústředního topení.
Myslela jsem na to, že Anče se do toho taky nebude chtít, jelikož se zařekla, že už nikdy nic nenamaluje, ale protože, na rozdíl ode mě, má prostorovou představivost, a její obrázky nejsou křivé a umatlané, nakonec se do toho pustí.
Chtěla jsem si nápad zapsat do notesu, než se vytratí, ale musela bych vstát a hledat notes v tašce, tak jsem radši zavřela oči a představovala si, že si nápad schovávám do šuplíku, kde bude čekat, až jednou sesbírám síly a vstanu.

Jestli ještě někdy vstanu.