Uprchlíci aneb cesta tam, a zase zpátky

Neumím si představit, jaké je to žít v zemi, kde je válka, v zemi, kde hrozí nebezpečí mne a mé rodině, kde, to co mi přijde samozřejmé je luxus

Neumím si představit, jaké je zažívat strach ze smrti, z bombardování, z toho, že někdo by mohl ublížit mně nebo mým blízkým … co si naopak umím představit je to, že bych za jakoukoliv cenu chtěla pryč …

Hodila bych za hlavu nějaké vlastenectví, sbalila rodinu, pár nejnutnější věcí a utekla bych někam, kde se nemusím bát. Doufala bych, že se dokážu vyrovnat se vším, snad by mne hnalo to, že se nemusím bát, že jsem v bezpečí … kdyby mi někdo, alespoň trochu ze začátku pomohl, byla bych velmi ráda,  možná i vděčná … ale možná by bylo všechno jinak.

Tak nějak jsem si to představovala …

Z omylu mě vyvedli Iráčtí uprchlíci, kterým se tu nelíbí a raději se vrátí zpět do vlasti, protože se jim stýská, resp. pošlou zpět jen některé, někteří zůstanou, a až se uvidí, kde je lépe, tak se tam setkají. Kdyby mi to někdo vyprávěl před rokem, řekla bych si dobrý vtip, dnes si říkám smutná realita.

Celkem často v poslední době narážím na články, kde je uvedeno, že uprchlíkům je nutné pomoci, že jsou v ohrožení života. K tomu je vždy několik fotek trpících lidí a zdevastovaných měst. Přiznám se, v tu chvíli si říkám, a tak, co by nám to udělalo, pár jich přijmout, pomoc jim přečkat, až se situace uklidní, zatím jim trochu pomoc aby měli alespoň nějaké základní věci, aby netrpěli hladem, měli se, kde umýt, a hlavně, aby se nemuseli bát. Naivně si v tu chvíli říkám, že vlastně to do začátku stačí, a když budou chtít, mají možnost ukázat, co umí a třeba tu i zůstat.

Jenže všechno je jinak …

Je mi nějak smutno a možná jsem i naštvaná, z toho co předvedli tihle uprchlíci, místo toho, aby ocenili pomoc, neustále čtu, co jim vadí: tu přemalovaný kravín, tu, že nerespektujeme kulturní rozdílnost, že čekali něco jiného … a když nevydupu to, co chci, tak hurá, raději pojedu zpět, zpět tam, kde mi hrozí smrt, kde se lidé bojí, kde je hlad, kde je „válka“. Později mi jakýsi pán, z jakési nadace vysvětlí, že za to můžeme my, protože jsme se k nim nechovali, tak jak si přáli, tak jak by se slušelo a patřilo. Ehm, už babička mě učila „doma jez co chceš, na návštěvě co ti dají“, moje mamka měla drsnější přísloví „dokud bydlíš tady, platí moje pravidla“.

Myslím, že nejvíc uškodili všem těm uprchlíkům, co se pohybují po Evropě. Jakoby říkali, nebo naznačovali, že ve válce zmítané zemi, kde jim jde o život, je to lepší než tady. Asi jsou moje představy o válce zcestné, zbytečně brutální, hororové, tak moc vzdálené od skutečnosti. Jak si jinak vysvětlit, že tam někdo dobrovolně pošle zpět, svojí ženu, děti, příbuzný, že stesk po vlasti je víc, než strach o život.