Píšeš mi

Píšeš mi. Často bez papíru a tužky. To psané, se snažím číst ve slovech, která říkáš, v tvém pohledu, očích i smíchu. Někdy mne překvapí smutek, který zní mezi slovy. Či strach, který dál vládne našim životům. Ale úsměv ze srdce, jen tak, mne naplní touhou po životě a vděčností, že tě znám. Tak piš dál.

Boj

Co všechno stojí za bojem, který nás provází po mnoho časů? Peníze? Moc? Touha po nadvládě? Vnitřně cítím, že je to "pouze" myšlenka, která se objeví. Šeptajíc hlasem přítele. Necháváme se tak strhávat k bojům. Mnohdy uvnitř sebe samých, odsuzujíc lidi kol sebe i rodinu, která nás miluje. Znelíbíme si ve své hlavě i lidi, kteří mají jen odlišný názor. S pocitem moci, se nad nimi stáváme vítězi. A přesto - ve své zbabělosti, strachu, křiku a obviňování celého světa, jsme právě byli poraženi.

Život se těžkým může zdát

Poslední dobou jsem myslela na lidi, které jsem dlouho neviděla. Objevil se i pocit odcizení, smutku či nepochopení z toho, jak rychle odešli z mého života. Někdy jsem pocítila lítost nad tím, že se čas nedá vrátit. Jindy to byl smutek, že si nerozumím s lidmi, kterým jsem věřila. V takovém případě, byla hlava rychlejší a místo vděčnosti se objevilo opovržení. Myšlenky se množily a uklidnit je, se nedařilo. Nevím jak vy, ale mne vyčerpává vytváření situací a domýšlení si toho, co by bylo kdyby....a tak přišla tato slova (a mě se ulevilo):

I kdybys

Nejlepším a nejkrásnějším tématem je LÁSKA. Mnoho století se o ni opírají básníci, spisovatelé, malíři, lidé. Běžně žijící, zažívajíc ji v každém okamžiku svého života. Mnohdy netušíc, povzbuzujíc ty druhé, dodávajíc odvahu, líbajíc, promlouvajíc či doufajíc. Láska je neuchopitelná. Nesdělitelná. A o to více nutná v životě. Vyjádřena skrze nás. V miliónech barev, národností, slovech, gestech, prožitcích, příbězích.

Jen mne se ptej

Mysl je potvora. Někdy předloží tak jasná vysvětlení, dodá závěry a konečná řešení, že neprotestujeme. A tak se neptáme. A když ano, otázky se mohou stát municí, kterou je dobré "použít" pro útok. Co takhle se ptát. Klást otázky tam, kde je třeba...je to velké umění?

Hojnost

Stačí se podívat kolem sebe a poslouchat, co si mi lidé, opravdu přejeme. Co si přitahujeme do života. Zda to jsou slova díků a hojnosti nebo naopak slova urážek a pomluv. Jsou to pouze hmotné statky nebo naopak pouze duchovní hodnoty? Balancování na hraně nebo vyvažování obou polarit?

Souznění

Existuje souznění? Určitě ano - mezi mnoha lidmi. Ale co Souznění, které jde za hranice dvou bytostí? Rodin? Vesnic? Měst? Států? Co Souznění mnoha srdcí navzájem?

Světlo a stín

Existují lidé, co vidí do druhých. Jsou i Ti, co o vás vědí opravdu všechno. A tací, kteří si myslí, že o vás vědí víc než vy sami a nezdráhají se vám to kdykoli připomenout. Někdy se tak zamotáme do toho, co by mohlo pro nás být správné (když to přeci Ti druzí říkají) a vypneme intuici - zdravý selský rozum.

Odpouštím

Je odpuštění těžké? Co, když není, co odpouštět a komu? Co když se všichni chovají a dělají jenom to, jak nejlépe umí? Třeba nemají jiné zkušenosti? Nebo mají a je to jejich záměr? Odpustit? Nebo se trápit a v hlavě mít myšlenky na toho druhého?

Už je čas příteli

Kolik máme času? Máme čas na to, hádat se, ubližovat či skrývat se za úsměv? Máme čas na to čekat, až se TO něco stane a To něco vstoupí do našeho života? Až TO přijde tak potom budeme žít? Co když čas už není?

Květ

Co je to vlastně stud? Jak může vzniknout? A pomůže síla? Nebo je to spíše podpora, která je ukrytá v poslechu, něze či jemnosti dotyku?

Listy

Jako listy, co se navzájem dotýkají, listy, jež vzájemně se podpírají, ve větru šepotají a přání si sdělují, že plodů se nedotkly, snad i litují.

K čemu Ti je?

Mnoho otázek a odpovědí stejně jako lidí, co je na Zemi, stejně tolik kolik je zkušeností. K čemu Ti je, že celý svět znáš, když v zrcadle pravdy, sám sebe nepoznáš?

Jen Láska Tě uzdraví

Jsou chvíle, kdy chceme moc pomáhat, pro ty, jež Milujeme, mnoho vykonat. Chceme jít blíž, když se někdo zavírá, účastnit se, podporu dát, když svět proklíná.

Musím s Tebou jít

Teď s Tebou musím kousek cesty jít, bych mohla Tobě krásu svou odhalit. I když slova se mohou bezvýznamná zdát, po čase zjistíš, že zmizel ten strach: co dusil Tě a nutil slova zloby říkat, ubližovat těm, co miluješ, Lásky se zříkat, držet se vět, co druzí do hlavy zaseli, by, ovládli Tebe a ke smutku Tě přiměli.