Píšeš mi

Píšeš mi. Často bez papíru a tužky. To psané, se snažím číst ve slovech, která říkáš, v tvém pohledu, očích i smíchu. Někdy mne překvapí smutek, který zní mezi slovy. Či strach, který dál vládne našim životům. Ale úsměv ze srdce, jen tak, mne naplní touhou po životě a vděčností, že tě znám. Tak piš dál.

Píšeš mi, a slova tvůj příběh rozbalí,

postavy na jeviště života se vydají.

Píšeš mi, že člověk, kterého měl si rád,

zradil tě, lhal, už není tvůj kamarád.

Píšeš mi o zármutku, který tě tíží,

a tělo znavené je, smutkem se plíží.

Píšeš mi o radosti, které z dětí máš,

a pak, pár otázek na mne máš:

Ptáš se na lásku, která ze života zmizela,

na věštbu kartářky, co při životě tě držela,

ptáš se na lidi, co jiní v nitru se zdají být,

ptáš se mne, zda můžeš je taktéž  ošálit.

Příteli můj zastav se a najdi spojení,

To, co moudrost tvou a lidskost vyjeví.

Zastav se příteli a hlas nitra poslouchej,

ústa svá uzamkni, lidem naslouchej.

Příteli, jako přítel k tobě přicházím,

vždy nové kvality v tobě nacházím.

Snad dřímeš a na slova lásky si zapomněl,

Já přišel jsem, bych ti je připomněl.

Vše máš v sobě -  celý svět,

Na čase je žít a znovu pět.

Přítel se vrátí, dej tomu čas,

odpusť oběma  na stokrát,

smutek odchází střídán úsměvem, co se objeví,

pln radosti a vášně, všechny rány se zacelí.

Své věštby sám v sobě máš,

Proč druhé šálit, když rád je máš?