Když jsem se dověděla o existenci chronického únavového syndromu (ME/CFS), zarazila mě mezi výčtem příznaků ortostatická intolerance. Nevím jak vy, ale já jsem o ní nikdy předtím neslyšela.
O to více mě překvapilo, že jde o problém, který mám léta a nikdy jsem si ho neuvědomila naplno. A to hlavně díky podvědomým kompenzacím. Co to tedy je?
Ortostatická intolerance je nesnášenlivost stání, tedy toho být ve svislé poloze a případně i vstávání do ní. Jednoduše, pokud chvíli nehybně stojím, začne se mi točit hlava, cítím slabost a nastoupí něco jako nevolnost v autě – tělo je v klidu, ale mozek očima vidí pohyb (točí se mi svět). A ten nesoulad v mozku spustí nevolnost v žaludku.
Kdo mívá problémy s nízkým tlakem a prudce vstane (z lehu nebo sedu), tak moc dobře ví, jak to s ním zamává či dokonce na chvíli i zamdlí a sveze se k zemi. Něco podobného mohou zažívat i pacienti s chronickým únavovým syndromem s jedním bonusem navíc – nám se udělá špatně také po chvilkovém stání. Třeba ve frontě na kasu v supermarketu. Nebo v autobusu, když není místo na sezení a ani k hnutí. Případně, jako se mi děje docela často – u mytí nádobí. A já jsem si dlouho myslela, že to mytí nádobí jen jednoduše nemám ráda. :)
Jak jsem tedy mohla žít 10 let, než jsem byla diagnostikována ME/CFS, s příznaky ortostatické intolerance a nevšimnout si je? Pochopitelně, že jsem si všimla potíže hned ze začátku. Přisuzovaly se však nízkému tlaku krve, vývoji v pubertálnímu věku a jiným okolnostem. A pak jsem se téhle nevolnosti začala podvědomě vyhýbat. Pohybem. Ať už jsem raději na zastávkách MHD kráčela tam a zpátky, než stála na místě, nebo se pak alespoň mírně pohupovala – či už z nohy na nohu nebo jenom v bocích. Mozek si situaci vyhodnotil asi takhle: „No, skrz oči vidím svět se hýbat, tělo se hýbe také. Tak žaludku, je to v cajku, buď v klídku. Sice se tělo a svět hýbe každé úplně jinak, ale to mně je šumák.“
Takže já se léta pohupovala a ani jsem se nikdy nepozastavovala nad tím proč. :D Každopádně mi to už vědomě dodnes hodně pomáhá v situacích, kde by mi mohlo dojít nevolno.
Druhou dobrou strategii je hledání si místa k sezení. Je to občas trapné, že první, co dělám po příchodu někam je pátrání po nějaké židli, parapetu nebo čehokoliv, na co se dá sednout. Nebo když všichni stojí a já si přisunu židli. Pak jediná v partě sedím a všichni se tyčí nade mnou. Ale zvykáme si na to – já i lidi kolem mně. Vždy velice ráda uvítám místo na sezení v autobusu nebo v tramvaji. U vaření také sedím – ať už si přenesu přípravu jídla z linky na jídelní stůl, nebo mám vysokou židličku u sporáku. Někteří pacienti mají sedátko na vanu a sprchují se v sedu.
Poslední možností, jak se popasovat s činnostmi, u kterých se nedá ani hýbat, ani sedět – třeba to mé mytí nádobí – ty řeším rozkouskováním. Například mně obvykle začne být blbě po 3 až 5 minutách ve stoje, takže myju nádobí jen takhle krátce a pak si musím dát přestávku. Za nějaký čas můžu pokračovat s další várkou nádobí. A tak si buď pouštím písničku, která má zhruba tuhle minutáž nebo se mi osvědčil malý odkapávač na nádobí, který stihnu za tu chvilku akorát naplnit a nádobí nechám samé oschnout, než budu schopna pokračovat. A ještě si ušetřím stání při sušení utěrkou. :) Myčka se mi do mé pidi-kuchyňky bohužel nevejde. :(
Problém mám také při vstávání z postele rovnou na nohy, třeba když jdu na záchod. Pak se musím přidržovat zdí, abych neupadla, nebo sebou vrážím do nábytku, jako bych byla čerstvě po flámu. :) Tady jsem nevymyslela nic lepšího než obalit nábytek molitanem (do čeho se mi opravdu jít nechce :D). Tudíž jsem samá modřina a nikdy si nepamatuju z jakého nábytku a ze kterého dne je která modřina konkrétně. :)
Ortostatická intolerance je hodně nepříjemná, mnohé pacienty více či méně podvědomě nutí do sedu nebo lehu. Některým vadí nejenom stání, ale i chůze - ta jim ještě navíc odčerpává i energii. Takže buď často nikam nechodí anebo si na své náklady shánějí invalidní nebo elektrický vozík. Ministerstvo zdravotnictví ČR chronický únavový syndrom plně jako nemoc neuznává a následkem toho, krom dalšího, je nulový nárok pacientů na příspěvek na zdravotní pomůcky. I proto vzrůstá izolace pacientů od společnosti.
Buďme tedy prosím ohleduplní k pacientům, které máme ve svém okolí a pomozme jim zajistit okolnosti tak, aby nemuseli stát, ať už budou kdekoliv. Vděčnost pacientů vás nemine. :)
