v jedné písni se zpívá - kdo chce dál, ten musí cestou chval. To je refrén několika jejích slok. V těch slokách se zpívá o tom, že není dobré trápit se tím, co bylo, usilovat o majetek, reptat, hádat se.
Kázání na 17. 8. 2015
Biblická čtení: Přísloví 9, 1 - 6; Efezským 5, 15 - 20; Jan 6, 51 - 58
Sestry a bratři,
v jedné písni se zpívá - kdo chce dál, ten musí cestou chval. To je refrén několika jejích slok. V těch slokách se zpívá o tom, že není dobré trápit se tím, co bylo, usilovat o majetek, reptat, hádat se. Vděčnost a úžas je cestou jak žít a nejen žít. Můžeme dokonce říci, jak si skutečně užívat.
To je zvěstí i dnešního textu z listu efezským. Autor v něm píše, že nastaly dny zlé. V té době museli první křesťané čelit pronásledování, vnitřním rozporům. Jak se v náročných situacích života zachovat? Jak si počínat moudře? Čteme tam výzvu: „Neopíjejte se vínem“ - jinak řečeno - nesnažte se uniknout z reality. Snažte se hledat důvody vděčnosti. Poněkud podivně nám znějí slova: „ Vždycky a za všechno vzdávejte díky Bohu.“ To je poněkud nešťastně formulováno. Spíš bych dal přednost jiným překladům, které říkají vždycky a ve všem, při každé příležitosti vzdávejte díky. Vždycky jsou důvody k vděčnosti, lze hledat důvody k radosti.
I v naší době platí, že je kolem nás a v nás spousta zla. Jsou věci, ze kterých se nelze radovat, vzdávat za ně díky. Někdy se nám zdá, že to nemůžeme zvládnout. Padáme pod náporem zoufalství a beznaděje. A potom se z toho snažíme uniknout. Četli jsme o víně. Ale těch prostředků je mnohem více - zábava, televize, internet, strnulost, lenost, nebo naopak přemíra aktivity - workoholismus, neuspořádané vztahy. Nebo třeba majetek, bohatství. Ten výčet by byl velice dlouhý. To vše působí jako opium, které nám umožňuje uniknout z reality, ze které máme strach.
Ono opravdu není jednoduché čelit tomu, s čím se setkáváme, co prožíváme. Zde platí uvědomit si, že nejsem sám. Ten, kdo mi daroval život je stále se mnou, záleží mu na mně. Vždy je za co děkovat, za co chválit. A tím se přenese naše pozornost. Už nemusíme být ochromeni.
Není hanba přiznat si v této souvislosti svoji nedostatečnost. Nemusíme se snažit uniknout před poznáním vlastní slabosti a pošetilosti. Naopak, právě to by byla pošetilost. Blahoslavení chudí duchem, zní v blahoslavenstvích kázání na hoře.
A v čtení z knihy přísloví čteme, že moudrost zve prostoduché, ty, kdo nemají rozum, ať se k ní uchýlí. Kdo jsou ti prostoduší? Ti, kdo o své slabosti, malosti a nedokonalosti ví. Mluví se tam o chlebu a vínu. A tady se dostáváme k zvěsti dnešního evangelijního oddílu.
Chléb a víno eucharistie. To je symbol, že náš stvořitel je stále s námi, živí nás. on sám se nám dává.
Ježíš nám tím ukazuje na podstatu, naprostý základ veškerého svého díla. Tou je pevné, stálé společenství s Bohem. On věděl, že má život a ten je Otce. Proto odolával pokušení popularity. Davy, které ho následovaly, by ho klidně provolaly králem. Ježíš ale raději odešel do samoty, kde byl sám s Bohem. Tušil, co se stane. Ti samí, kteří mu provolávali slávu, později volali: „ukřižuj“. Dá se říci, že Ježíše za jeho pozemského života vlastně nikdo úplně nepochopil a s výjimkou několika žen pod křížem ho všichni opustili. Ježíš měl život z Boha, který trvá i přes hranice smrti, navzdory nepochopení, opuštění, zavržení. V této souvislosti se dá říci, že o život, hodnotu, uznání není potřeba usilovat. Život už máme. Jde o to, uvědomovat si, přijímat Boží milost a lásku, být vděčný.
Bůh k nám sestupuje, dává se nám, doslova on sám chce být naším životem, protože z něj pocházíme. Jsme jako ratolesti na kmeni, kterým je on sám.
Usilovat o uznání, snažit se o únik v tom, co se nám nabízí jako zábava a potěšení je nerozumné.
Vděčnost a radost z toho, co už máme, pozornost vůči tomu všemu je tím pravým zdrojem moudrosti.
je to zdroj moudrosti i pro vztah k lidem kolem nás. Nabízí se nám tak možnost dávat a nežádat zpět.
Amen
