Trojiční neděle? Bůh je vztah!

Kázání na 26. 5. 2024 - neděle trojiční

Biblická čtení: Izajáš 6, 1 - 8; Římanům 8, 12 - 18; Jan 3, 1- 17

Biblická čtení je možno si přečíst zde: www.biblenet.cz

Dnešní evangelijní příběh se odehrává v noci. V noci přichází hledající Nikodém za Ježíšem. To symbolizuje situace, které zažívám mnohokrát i já sám. Noc a temnota, to je obrazné vyjádření situace, ve které žijí mnozí naši současníci, do které se v životě dostane asi každý z nás. Nevíme jak žít, nevíme jak dál. Svírají nás starosti a pochybnosti. Ano, v duchovním životě přicházejí období temných nocí, kdy přicházejí pochybnosti o Bohu, jeho existenci. Já jsem takové období nedávno prožil. Dostal jsem se na úplné dno, jak lidské, tak duchovní. Začal jsem se z něj zvedat, až jsem se začal k Bohu modlit - Jestli Bože jsi, dej, ať mám vůbec chuť žít.

I dnešní doba je plná duchovního hledání. Lidé hledají nějaké nové učení, čtou, studují. Jiní hledají nějaké učitele, lektory, kursy. Jen se jděte podívat do knihkupectví. Najdete tam celé regály knih s tzv. duchovní literatury. Internet je plný seminářů meditace, sebepoznání.

Podobně je to i s Ježíšem a Nikodémem. Nikodém, hledač, přichází s otázkami. Ale Ježíš ho hned na začátku rozhovoru zarazí. Nestojí o rádoby moudrou disputaci. Říká Nikodémovi – musíte se znova narodit. To znamená změnit naprosto směr své existence, směřování svého života. Narodit se z vody a z ducha? To nám připadá zvláštní. Co si pod tím představit? Voda znám ukazuje na křest a ten ukazuje k Duchu Božímu, který v nás působí a mnění nás. Je to tentýž Duch, kterým Bůh stvořil svět a stále jej udržuje a vlastně jej stále tvoří.

Musíme si napřed vysvětlit, co se myslí oním výrazem Duch. A tady se dostáváme k tomu, co je podstatou zvěsti dnešní neděle. Máme trojiční neděli. Nedávno jsem četl o tom, že lidé slyší studenou matematickou formuli. Ta je ale vnější formou, pod kterou je přítomen omračující, žhavý obsah. Určitě jste slyšeli o tom, že Bůh je nazýván v Bibli láskou. My si Boha představujeme jak jednotlivou bytost. Ale ono je to tak, že když mluvíme o Bohu, hned se dostáváme ke vztahu lásky mezi Bohem a Ježíšem Kristem. A potom se dá říct, že Duch, to je vlastně ta láska, která panuje mezi otcem a synem. To není úplně nová myšlenka. Už v židovství se mluvilo o Boží moudrosti – šechině – která sídlí uprostřed Boha. A tato Boží moudrost sestupuje k lidem a hájí je u Boha. Takže Bůh sám je ze své podstaty láskou. Láskou, která se dává. Otec se dává Synu, Syn se dává otci. Bůh je vlastně proudění lásky a my jsme zvání, abychom se do tohoto proudu, někdo říká tance, zapojili.

Největší středověký teolog, Tomáš Akvinský řekl: „Bůh je vztah“. Bůh je ten, kdo se dává. Jméno Boží - jsem, který jsem, se dá vyložit také jako: „budu tady pro vás“. Bůh se děje tam kde se lidé v lásce setkávají. Narodit se z Ducha – to znamená pochopit podstatu života jako daru, že podstatou života je obdarovávání. Bůh prostě daruje sám sebe a nežádá nic zpět. Jediné co chce je to, že chce vstoupit do našeho života, aby nás naučil s dary své nezměrné lásky hospodařit, aby nevyšli vniveč.

Ve čtení z Janova evangelia máme onen působivý obraz, že Bůh dokonce dává svého jednorozeného syna.

Uvědomme si to! Blízkost Bohu, ztotožnění s ním znamená sebevydání darování. K němu, ke Kristu, který sám sebe vydal, máme vzhlížet, jej následovat. Každý kdo v něho věří, bude mít život věčný. Co si pod tím představit? Máme přijmout nějaké učení? Nějakou ideologii? Ne, veškerá teologie, věroučné články jsou jen nedokonalé ukazatele. Lpění na nich přináší naprosto zbytečné, absurdní rozdělení

Přijmou Krista znamená přijmout, že jsme dostali život a že jsme nepodmíněně přijímáni a milováni.. Nikdy nebudeme přijati více nebo méně, než právě teď. Ježíš vědom si lásky, kterou k němu Bůh má, dokázal sám sebe vydat ve prospěch druhých. A podobně je to i s námi. Komu je dáno pochopit, že je neustále obdarováván, ten svobodně a s láskou sám sebe vydává ve prospěch svých blízkých. A tak vlastně svůj život zachraňuje. Platí tady onen obraz o zrnu, které jen když padne do půdy a zemře, vydá klasy. To je ono nové narození. Znamená to změnit směr našich životů. Když mluvíme o tom, kdo se narodil z ducha a kdo ne, nesmíme ztotožňovat toto rozdělení s hranicemi církví. Od Tomáše Halíka jsem převzal takový obraz. Jsou dvě krajní polohy spektra. Na jedné straně jsou lidé, kteří žijí jenom pro své sobecké cíle. Vše kolem sebe berou jako prostředek k naplnění vlastních sebestředných cílů.Na druhé straně spektra najdeme lidi, kteří berou svůj život jako dar a oslovení. Ptají se, jak jej nejlépe naplnit, aby nevyšel vniveč. Jsou obětaví, žijí pro druhé. V každém z nás je to namíchané. V církvi i mimo církev můžeme najít lidi z obou částí tohoto spektra. Zbožnost,to, co se vydává za duchovní život může sloužit k velice sebestředným cílům . Naopak lidé bez vnější zbožnosti moho být velice duchovně vyspělí, nezištní, obětaví.

Dnešní čtení, jak z listu apoštola Pavla, tak i ze starého zákona nám svědčí o tom, že podstatou Božího působení není to, abychom byli souzeni. Jak čteme v evangeliu, Kristus nepřišel na svět, aby soudil, ale aby svět byl skrze něj spasen - zachráněn. A to se děje tak, že poznáme, že přesto jací jsme - selhávající, sami sobě i lidem kolem nás často nepříjemní, přesto jsme milováni a obdarováváni. O tom mluví onen obraz o očištění rtů z knihy Izajáš. O tom mluví ono svědectví, že jsme Boží děti. Potom ve vědomí vlastního přjetí a nesamozřejmosti vlastní existence dokážeme přijímat druhé lidi takové jací jsou. Dokážeme rozdávat, protože máme zdroje, ze kterých můžeme brát.Když toto přijmeme, tak se zrodíme z Ducha Božího, tak budeme nové stvoření. Budeme součástí Božího působení, působení Boha, který je láska a který neustále nově tvoří svět.

Amen