Co v nás a kolem nás klíčí a roste?

Kázání na 16. 6. 2024

Biblická čtení: Ezechiel 17, 22 – 24; 2 Korintským 5, 6 - 10.14 - 17; Marek 4, 26 – 34

Mnozí lidé hledají prostřednictvím duchovního života zvláštní, extatické zážitky, únik z všednosti. Ale to není ta pravá podstata toho, o co by nám v naší víře, či zbožnosti mělo jít. Neznamená to, prožít něco zvláštního, co by nás vzdálilo od reality. Lidé v mnohých duchovních tradicích se shodují na tom, že skutečný duchovní zážitek se dá přirovnat k tomu, když si najednou sundáme z očí černé brýle a uvidíme svět takový, jaký je. Potom už se nemusíme snažit o nějaké extáze, vytržení. Poznáme, že svět kolem nás, i když je v něm spousta utrpení a zla je vlastně zázrakem. To je podstatou mystiky. Mstika je vlastně bdělost, snaha o život ve skutečné realitě. Je to snaha uvědomit si všechny zdánlivě samozřejmé maličkosti, které nejsou ani maličkosti, ani nejsou samozřejmé

Žijeme ve světě naplněném životem. A život, ve vší jeho rozmanitosti a nádheře, to je zázrak, nad kterým člověk může žasnout. Je potřeba jen mít otevřené oči.

Pokud to šlo, pořádal jsem s dětmi výuku náboženství venku, v přírodě. Jednou jsme stáli pod starou švestkou. Vzal jsem do ruky švestkovou pecku a řekl jsem dětem: „ Podívejte se, v téhle té pecce je uložen program, který se spustí, když se pecka dostane do země. A díky tomuto programu vyroste nádherný veliký strom, nesoucí lahodné ovoce. Tento strom je úžasné zařízení, biotechnologická továrna. Proti němu jsou nejdůmyslnější lidské zařízení, továrny, elektrárny jen primitivní nedokonalé dětské hračky. Ten strom , na rozdíl od lidských výtvorů, neškodí přírodě. On dokonce vyrábí kyslík, který potřebujeme k životu.“

Každoročně se na polích urodí potrava, ze které můžeme být naživu. Jaká by to byla katastrofa, kdyby se země na své dráze odchýlila jen o malý kousek a jeden rok by se na světě nic neurodilo! Není divu, že lidé od pradávna v tomto dění hledali božské síly. Biblické svědectví nám však ukazuje, že je jeden Bůh, stvořitel, který stvořil svět s nádherou života. Božská není příroda. Bůh je stvořitelem. A toto poznání odstartovalo rozvoj přírodních věd. Ten ale nakonec vedl k tomu, že si někteří lidé, neuvědomující si všechny souvislosti, začali vysvětlovat vznik života a světa jako náhodu, jako něco, co vzniklo ze sebe sama.

I naše dnešní podobenství mluví o onom zázraku zrození úrody. Pán Ježíš používá tato podobenství k tomu, aby nám ukázal něco o podstatě Božího království, tedy o tom, jak Bůh působí v životě člověka.

Vy, kteří se trochu vyznáte v zemědělství, víte, že obilí, na rozdíl od ostatních plodin nepotřebuje moc péče. Člověk ho zaseje a ono roste v podstatě samo. Ano lidé se snaží, jak chtějí, ale základní podmínkou pro to, aby se skutečně urodilo, je Hospodinova laskavá péče.

Podobenství o hořčičném zrnu ukazuje, že Bůh si může používat událostí zdánlivě nepatrných bezvýznamných, aby lidem přinesl spásu – záchranu jejich životů v jejich smysluplnosti, záchranu od toho, aby působili utrpení sami sobě a lidem kolem nich. A jak to říká ono první podobenství o zasetém semenu, ani často nevíme, jak se to děje. Hořčičné zrno je velice maličké. V palestinských podmínkách z něj však vyrůstá rostlina, která dosahuje výšky až čtyř metrů. A strom, v jehož koruně hnízdí ptáci, to je v Bibli symbol pokoje, odkaz na strom v ráji, kde panoval pokoj a harmonie. Naplněním tohoto podobenství je to, jak se evangelium Ježíše z Nazareta rozšířilo po celém světě. Ale tomu, aby se Boží dílo spásy v Ježíši z Nazareta uskutečnilo, musela se před tím uskutečnit dvě, zdánlivě malá, ale velmi důležitá rozhodnutí. Prostá, chudá dívka, Marie z Nazareta řekla „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ andělovu zvěstování, že se stane matkou mesiáše. Řekla tomu ano, i když v tehdejší době ji jako svobodnou matku čekalo kamenování. A po tomto jejím přitakání nepřišla nějaká VIP péče. Je tam zdánlivě nenápadná ale důležitá věta – „A anděl od ní odešel“. Anděl od ní odešel a nastaly problémy. Následovala cesta přes celou Palestinu do Betléma, útěk před Herodem, zápas o pochopení Ježíše. Ježíše vlastně za jeho pozemského života nikdo nepochopil a skoro všichni ho opustili. Když Ježíš říkal učedníkům, že bude trpět, oni se hádali, kdo z nich je největší. Chtěli být ministry v jeho vládě. Marii vidíme na rozdíl od učedníků stát pod křížem. Čteme ale, že Marie to vše rozvažovala ve svém srdci.

A její snoubenec, Josef, se rozhodl lidsky, že ji nevydá hanbě a propustí ji potají. Nakonec se rozhodl na základě něčeho pro nás tak prchavého jako sen, že ji nechá u sebe. Stal se Ježíšovým pěstounem.

V obou těchto případech, jak u Marie, tak u Josefa a v celém Ježíšově životě je důležité to, že nemysleli na sebe. Obětovali se. Platí ten Ježíšův obraz: „ Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Opět tady narážíme na semeno, které musí klíčit a růst.

Někdy stačí nějaké setkání s člověkem, pravé slovo v pravý čas, svědectví a celý život člověka je proměněn. A stejně jako u toho zrna zasetého do půdy ani nevíme, jak roste. Proto dávejme pozor na to jak žijeme , co říkáme, co děláme. Naše slova myšlenky, slova a činy mohou být počátkem něčeho velkého. A to v kladném i v záporném slova smyslu. I v mém případě sehrálo roli to, že sem se setkal s pravými lidmi v pravý čas. Vzpomínám si na setkání s dívkou, které jsem se chlubil, jak chodím do posilovny a čtu časopisy o kulturistice. Ona mi sdělila, jak je to pomíjivé. Svědčila mi o Bohu, který nás má rád i bez svalů.

K mojí babičce se přistěhoval praktikující katolík z vysočiny. Velmi se lišil od prostředí vykořeněné vesnice v sudetech, kde jsem vyrůstal. Byl to laskavý, pracovitý obětavý člověk. Daroval mi můj první Nový Zákon. Já jsem tam četl, že Ježíš šel kolem celnice a řekl Matoušovi Lévimu : „ Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.“ Říkal jsem si, jak je to možné, že se Matouš hned zvedl a šel.

Takovým semínkem pro mne bylo i to, když jsem jako malý chlapec seděl na schodech kapličky v naší vesnici. Chlapec ze sousedství mi ukazoval na kříž s ukřižovaným Ježíšem a říkal, že ho zlí lidé zabili a on vstal z mrtvých. Ten chlapec se potom jak dospělý zabil opilý v autě.

Vzpomínám si, jak mi kazatel, který působí ve městě, kde jsem dříve sloužil, řekl, že potkal jednu ženu. A ta je mi prý velice vděčná, protože jsem jí velice pomohl, obrátil jsem naprosto směr jejího života. Ale já vůbec nevím, o koho jde, nemůžu si vzpomenout ani na tu ženu, ani na to, co jsem jí vlastně říkal. V modlitebně, ve které jsem tehdy kázal jsou dnes vietnamské potraviny.

I to , že žijeme skoro osmdesát let v míru je výsledkem jednoho rozhodnutí , které bylo uskutečněno na základě evangelia.Druhá světová válka začala z touhy po odplatě, z touhy vlastnit víc. Po první světové válce vítězné mocnosti chtěli německo zničit obrovskými válečnými náhradami, reparacemi. Po jejím skončení si lidé v Evropě uvědomili, že nelze pokračovat v řetězci zloby a odplaty. Že je nutno spolu žít a pomáhat si i přes ty strašné, odporné věci, které se stali. V počátku projektu evropské unie stáli lidé, kteří byli aktivními křesťany - Robert Schuman, Konrad Adenauer. Můžeme mít různé výhrady k fungování evropské unie. Je to ale odpočátku projekt založený na křesťanských hodnotách.

O pravdivosti onoho obrazu o království Božím, jako o semenu, které roste ani nevíme jak svědčí také příběh života Charlese de Foucault. Byl to člověk z urozené francouzské rodiny, francouzský důstojník, průzkumník, geograf a katolický kněz. Žil v letech 1858 až 1916. V dvaadvaceti letech byl poslán do Alžírska. Po dvou letech s ním armáda kvůli nekázni a milostným aférám rozvázala pracovní poměr. Zaujal ho život Arabů. Po té, po expedici v Sahaře, se obrátil a začal žít mnišským životem. Foucauld se rozhodl založit řeholní kongregaci Malých bratrů Ježíšových. Dne 1. prosince 1916 byl Charles de Foucauld zabit nájezdnými lupiči před dveřmi své poustevny. Nezažil výsledky své misijní práce, za jeho života se nikdo neobrátil. Jím založená kongregace je ale jediná, která může působit mezi muslimy v severní Africe.

A jak nám na to poukazuje obraz o těch ptácích v koruně stromu, Bůh chce vnést do našeho života pokoj plynoucí z přijetí sebe sama, protože on sám nás přijímá a miluje takové jací jsme. Můžeme zažívat pokoj navzdory všemu, co prožíváme.

Evangelista nás však líčením Ježíšových podobenství, chce poučit o něčem ještě závažnějším. Celé podobenství začíná zmínkou o Božím království. Ježíš nám tímto obrazem chce něco sdělit o podstatě Božího působení mezi námi. Boží království, Boží vláda se v tomto světě uskutečňuje. Vidíme to třeba i na působení evangelia mezi lidmi. Začalo to vystoupením Ježíše z Nazareta v bezvýznamné provincii římské říše. A jeho poselství se rozšířilo po celém světě.

Bůh se sice, kvůli tomu, aby nám byla umožněna svobodná volba, v tomto světě nemanifestuje, nezjevuje mocně, tak abychom se mu nevyhnutelně museli podřídit. On sám je nazýván láskou. A tak platí, že jediný prostředek, který Bůh používá, abychom se k němu obrátili, je láska. A největší trest, který na nás Bůh může seslat, je když nám řekne: „ Buď vůle tvá. Dělej si co chceš.“ Avšak jeho řády platí. Své cíle naplní. A může k tomu používat, obracet v dobré i věci původně zlé. Bůh použil ten strašný výron zla, sobectví sebestřednosti a nesnášenlivosti, který se projevil v ukřižování Ježíše z Nazareta. On jej obrátil v dobré tím, že ukázal, že jeho láska, oběť , služba, dobro, to vše je silnější než zlo v nás a kolem nás.

Je to vidět i na tom, že i když si hlasy světa kolem nás tvrdí, co chtějí, nakonec se vždy ukáže, zejména při skončení lidského života, že podstatu života, to co je skutečně cenné a co je jen přítěží nejlépe vyjadřují Boží přikázání. Já jsem jako farář pohřbíval různé lidi. Mnozí z nich neměli nic společného s vírou v Boha. Přesto všichni pozůstalí chtěli, abych řekl, že zesnulý byl laskavý obětavý člověk, který žil pro druhé, zejména pro svoji rodinu. V podstatě se dá říct, že toto naplňuje podstatu evangelia, jak to máme zachyceno například v Matoušově evangeliu, dvacáté páté kapitole. Tam se píše: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Přemýšlejme, co zde zůstane po nás, co zaséváme? Na co budou vzpomínat naši pozůstalý? Řeknou si: „ Je ho škoda, jak bez něj budeme žít.“ Nebo si řeknou: „ Konečně je od něj pokoj.“

Ano Boží království přichází. Jednou přijde v plnosti. Jak přijde? To je tajemství. Vše co činíme, neděláme pro to, abychom příchod Božího království umožnili, ale proto, že Boží vláda je skutečností, neodvratnou, neoddiskutovatelnou. Bylo by tragedií se tohoto nezúčastnit, nezařídit se podle toho.

Jednou se ocitneme před Boží soudnou stolicí. Při skončení našeho života se ukáže, co jsme zaseli a co v nás rostlo.

Budiž nám tato skutečnost povzbuzením, nadějí a výzvou k přetváření našeho života.

Amen