Ježíš obviněn ze spolupráce s ďáblem. Osvobozující uvědomění si své ubohosti

Kázání na 2. 6. 2024

Biblická čtení: Genesis 3, 8 – 15; Marek 3, 20 - 35

Biblická čtení je možno si přečíst zde: www.biblenet.cz

V dnešním evangelijním čtení máme zachyceno svědectví o tom, že se Ježíš ve svém veřejném působení setkával jak s velikým zájmem a popularitou, tak i s nepochopením a odmítnutím. Výjimkou nebyli ani jeho nejbližší. Dá se říci, že za jeho pozemského působení ho vlastně nikdo nepochopil. Po jeho ukřižování se všichni učedníci rozutekli.

Ježíš dráždí - uzdravuje, což ostatní nedovedou. Ve svém zvěstování ukazuje na pokrytectví lidí kolem sebe, kteří byli pyšní na svoji zbožnost, považovali se za všelijak ctihodné. Dráždí je i tím, že uzdravuje v sobotu. Tbylo provokací, protože tehdejší náboženství lpělo a i dnes židovství lpí na dodržování předpisů o sobotním odpočinku. Ježíš tak ukazuje, že člověk není pro sobotu, ale sobota pro člověka

Ježíš si také vybírá za učedníky všelijaké pochybné existence, jak je to možné si přečíst v předchozí kapitole Markova evangelia. Byl blízko lidem na okraji, nebo přímo lidem nečistým, vyloučeným. Ti totiž na rozdíl od lidí pyšných na svoji zbožnost věděli o své omezenosti a bídě. Někdy s nadsázkou říkám, že Ježíš sedával po hospodách s veksláky a prostitutkami a vyprávěl jim vtipy o sebestředných zbožných lidech. Vyprávěl jim také o Otci a jeho velké rodině. Dokud seděl v té hospodě, bylo to v pohodě. Problém nastal, jakmile vstoupil do synagogy nebo do chrámu. Tam mu šlo o život. Jak by dopadl dnes, kdyby přišel do církve?

A tak se stalo, že když se rozšířila zase zpráva o nějakém srocení, které vyvolal, měli toho už jeho příbuzní dost. Ježíš podle tehdejších měřítek dělal rodině ostudu. Neoženil se a nevěnoval se počestnému řemeslu tesaře. Rodině se zřejmě nelíbilo i to, že se paktuje jako s učedníky s všelijakými podivnými lidmi pochybné pověsti. Tak to platilo a platí - bohužel se příliš často na lidi, kteří přicházejí z vnějšku do církve hledí jako na vetřelce.

No a samotní náboženští profesionálové - farizeové použijí ještě silnější kalibr -obviňují Ježíše ze spojení s ďáblem. Na to jim Ježíš odpovídá poukazem na absurditu jejich obvinění. Vždyť přece on tím co činí, jde proti zlu.

Ježíš farizeje, kteří mu toto podsouvají, varuje před tím, že se připravují o to, co jim skutečně může pomoci, co jim může přinést záchranu života. V něm působí sám Bůh. Ukazuje na to znameními. A farizeové Boží působení popírají. Jdou tak vlastně proti samotnému Bohu, byť se sami sebe považují za význačné Boží ctitele. Richard Rohr k tomu v jedné své knize říká, že náboženství může být výborným způsobem, jak se schovat před Bohem. Já bych to řekl tak, že náboženství může odvádět lidi ze skutečné reality života a naopak vytvářet realitu virtuální.

Ježíše a jeho poslání na tomto místě vlastně ohrožuje jeho vlastní rodina, příslušníci jeho náboženské komunity. A Ježíš říká, že ti, kdo činí vůli Boží, jsou jeho rodinou.

My dnes jsme v poněkud jiné situaci. Dnes nebudíme rozruch, neproudí za námi spousty lidí. Je nás pár. Lidé kolem nás jsou spíše lhostejní, nebo o nás vůbec neví. A když už, tak je církev zdrojem posměchu a pohrdání. Když už se v médiích píše o církvi, je to v souvislosti s nějakým skandálem, problémem.

Ano je možno mít různé námitky proti církvi, jejím členům, nauce, tradici, vnější podobě. To je potřeba přiznat. Nejsme dokonalí, žádná elita, nemáme nic z nás, čím bychom se mohli chlubit. Je potřeba ale si uvědomit, že to, co je zjeveno v evangeliu, vyjadřuje skutečnou pravdu a podstatu života. A na tom je třeba trvat, neustoupit z toho. Ano člověk může kritizovat církev, její členy, nauku. To je oprávněné. Ovšem církev je tu proto, aby ve vědomí své vlastní slabosti, nebo i skrze a pomocí ní zvěstovala světu, že v evangeliu je skryt pramen opravdové spásy, skutečného života. A ten, kdo je nerespektuje, tak si sám pod sebou podřezává větev.

A možná že právě proto, že lidé cítí, že v evangeliu je přítomna skutečná pravda o nich a jejich životě, tak raději utíkají do lhostejnosti, nebo dokonce odporu. Je to jako v onom známém příběhu o Adamovi a Evě z knihy Genesis, kde člověk po té, co zhřešil, se vydal nevhodným směrem, poznává, že je nahý. Ta nahota tu symbolizuje bezmoc, ubohost. A toto si člověk přiznat nechce. Bojí se setkat s Bohem, protože cítí a ví, že by to vše vyšlo najevo.

A proto jsme tu my - my máme lidem zvěstovat - nebojte se své bezmocnosti, ubohosti. Přijměte tuto neradostnou skutečnost. Osvobodí vás to. Nemusíte si hrát na dokonalé, dospělé. Ano přiznejme si svoji pomíjitelnost a ubohost. Tak aby, jak píše apoštol Pavel, Bůh, který vzkřísil z mrtvých Ježíše Krista, mohl doprovázet a vzkřísit i nás samotné.

A ti, kteří přijmou svoji bezmocnost a ubohost a na druhé straně Boží velikou milost - ti jsou potom onou rodinou, o které mluví Ježíš v evangeliu. Jsou vděční a radostní, protože vše ve svém životě berou jako nádherný nezasloužený dar- a tak činí vůli nebeského otce.

Amen