Za zdmi blázinců panuje klid a harmonie

Stál jsem ve frontě na večerní příděl prášků a rozjímal o důvodech, které nás do psychiatrického zařízení přivedly. Byli jsme to my, kteří nezvládli život tam venku, nebo ti, kdož nás k šílenství dovedli?  

Stál jsem ve frontě na prášky a počítal výdaje na živobytí: tisíce a tisíce položek, složenek, inkas, trvalých příkazů a plateb na život, jež se mi hnusil a beznadějně mi protékal mezi prsty a já neměl vůli cokoliv ovlivnit. Utekl jsem.

Stál jsem ve frontě na prášky a vzpomínal na všechny, kteří po mně stále chtěli něco, čemu jsem nemohl rozumět, samou snahou jim vyhovět se mi na temeni hlavy usadila úzkost, která plnou vahou dosedala na dno mé duše. Utekl jsem.

Stál jsem ve frontě na prášky a vzpomínal na doby, kdy jsem hlídal krámy, které nepotřebuji. Krávy u kasy pyšně se ukájely svou tupostí a čučely na mě s pohrdáním soudce.

Opilci, feťáci. Odporná lůza po mně šla, chtěli krást, strkali si tu zbytečnou veteš do kapes, pod kabát, pod bundu, pod sukni, aby ji zpeněžili, a znovu byli našrot a grogy a v rauši mohli zase krást. Děsil jsem se každé hodiny, každé minuty, kdy zas tihle přijdou. V hlavě se mi místo bolesti usadila nenávist. Utekl jsem.

Utekl jsem, ale ta naprostá nenávist k lidem mnou cloumala jako tornádo na Moravě. Dostal jsem se pak k podivnému stroji, který se nedal ovládat, když jsem se k němu připlížil, zlostně se na mě ušklíbl, nastartoval a začaly z něj sršet jiskry nenávisti vůči mé osobě. Utekl jsem.

Utekl jsem k olbřímí vaně a chtěl se potopit do zrzavé barvy s pěnou hustých chrlů na jejím povrchu, s hrozivým hlomozem náhle se nade mnou objevily trubky, které se zvolna nořily do toho zrzavého hnusu, lekl jsem se a znovu jsem utekl.

Utekl jsem, ale dostal jsem se jen k jinému stroji, dělal mohutné tupé rány do železa. Stal jsem se zajatcem další obludy, pak přišel ten, který tomu velí, ten běs si možná myslel, že jsem to já, sám se spustil a hlava velícího praskla jako čerstvé vejce spadne ze stolu a žloutek se rozprskne po celé podlaze. Pobavilo mě to. Byl to krásný zážitek. Tak jsem se smál, moje úzkostlivá duše pookřála a hlava přestala bolet.

Pochopil jsem, lidstvo zlé, blbé, tupé, otravné třeba sprovodit z povrchu zemského dřív, než celá ta holota nenasytná dovede mě k šílenství a moje hlava se rozprskne jako to vejce, jako meloun po zásahu střelou dum dum.

Stál jsem tam, v té hnusné ratejně s ohavnými stroji, křapkou z lebky a ze supportu stékajícím mozkem a smál se a smál. Smál jsem se tomu bizarnímu obrazu jako od Salvadora Dalího, pak přijelo auto a já se furt smál a smál. A smál jsem se, i když jsem tam byl přivázaný, a smál jsem se, i když na mě stříkali proud studené vody.

Teď zde stojím ve frontě na prášky, které přinášejí klid a harmonii. Shitlist se jmény těch, které sprovodím ze světa, už mám připravený:

Jste tam všichni!!!