Válčili jsme za Husáka – „Vypadněte z toho záchodu, nebo na vás zavolám esenbáky!“

Naše návratová anabáze byla protkána peripetiemi, ústrky a nepochopením, za kterými stála dionýská oslava znovunabyté svobody, jejíž projevy byly kupříkladu toaletářkou hotelu v Čáslavi příkře odsouzeny.  

Nikdy nezapomenu na ten šťastný okamžik, kdy jsem prošel branou vojenského útvaru 6918 Prostějov a ocitl jsem se na druhé straně barikády, která mě dělila od života vojenského k životu civilnímu. Byl teplý den, na sobě jsem měl tričko, džíny, džínsku, a obut ve slušivou obuv značky Salamandr, zakoupenou v NDR, po boku mých dvou kamarádů – nasluhovačů Teichmana a Balcara, jsem kráčel k novým šťastným zítřkům.

Naštěstí jsme nemuseli jet vlakem plným opilých vojáků vracejících se z vojny, kteří po cestě vyřvávali a měli na svém oblečení jméno útvaru, z kapsy jim čouhal zbytek metru a jiné upomínky zeleného života. My jeli sólo a beze všech propriet, které by nám připomínaly dva roky ztraceného času.

Nejprve jsme zamířili do Prahy, společně jsme se stavili u mých rodičů na Spořilově. Maminka byla ráda, že se tatínkova kletba o tom, že se z vojny nevrátím, nevyplnila. Ano, přitáhnout z vojny se dvěma dalšími kumpány, bylo, jak to dnes vidím, bezohledné, ale mládí již je takové, nedívá se nalevo napravo a jde si za svým, aspoň to tak většinou bývá.

Něco jsme pojedli a šli do oblíbené vinohradské hospody přítele Balcara, "Na Radhošti", tam jsme urazili mnoho piv a kořalek a po té se vrátili zpět na Spořilov. Mými tolerantními rodiči jsme byli uloženi  do postelí a na zem a usnuli spánkem lidí, kteří vykonali mnoho dobrého pro vlast.

Neboť slib je slib, doma posilněni čajem a rohlíky, jsme se vydali na zábavu do Štrampouchu za našim přítelem Schovancem. Dojeli jsme asi na Hlavní nádraží, možná na „Masaryčku“, kde jsme, jak se říká, vyrazili klínem klín, koupili též pivo do vlaku.

Zde mám stopku, okno jak do řiti: bohužel si ani průběh cesty, ani to, jestli jsme se na zábavu dostali, nepamatuji. Maně si vzpomínám, že jsme na zábavě byli, snad i s přítelem Schovancem se setkali, ale snad kvůli nevkusné za uši tahající dechovkovce, snad kvůli nějakému incidentu, jsme zábavu opustili, a nekonečných, více než šest kilometrů, jsme se odpotáceli zpět do Čáslavi.

Leč Čáslav nás nevítala s jásotem a otevřenou náručí, jak bychom my, hrdinové z fronty, očekávali; v potemnělé Čáslavi chcípl pes, byla zima, žádná osvěžovna nebyla otevřená, prostě konečná. "Z vojny jsem se sice vrátil, ale hned druhý den tady v té díře potupně zmrznu," říkal jsem si snad. Ale i toto jsou jen domněnky zastřené mázdrou bezvědomí. Naštěstí jsme na náměstí našli hotel, dveře byly otevřeny, na recepci nikdo, pronikli jsme tedy dovnitř, uvelebili se uvnitř záchodové v kabinky a obtočeni kol mísy jsme vytuhli.

První okamžik anabáze, na který si jasně vzpomínám, byl výkřik hajzlbáby: „Vypadněte z toho záchodu, nebo na vás zavolám esenbáky!“ tak řvala ta babice. Snad by nás byla ani neobjevila, avšak síla našeho chrápání předčivší jadernou apokalypsu nás prozradila; toho si nevšimnout, musela by být baba  hluchá. V první chvíli jsme její výzvu oslyšeli, ale když ještě párkrát vydala varovné signály v souvislosti s policií, bylo nám jasné, že to myslí vážně.

Jakmile odešla, možná skutečně pro esenbáky, opustili jsme okupované prostory, rychle si omyli studenou vodou naše pomuchlané obličeje a zdekovali se z hotelu. Bylo asi sedm hodin ráno. Ve městě pusto prázdno a já opět ztratil vědomí; cestu zpátky do Prahy nepamatuji.

Kam zmizeli kamarádi z vojny. Nebyl to celé jenom zlý sen?

Leč nebyl. Zpoza alkoholického "okénka" jsem vyhlédl až na seřazovacím nádraží dole v Michli, patrně jsem nebyl k probuzení, tak mne zanechali osudu. Depo je naštěstí od Spořilova kousek, stačilo přejít těch asi tisíc kolejí, vyškrabat se po svahu, kde býval fotbalový klub Čafka a byl jsem doma. Musel jsem vypadat hrozně.

Jako po velkém dvouletém tažení.