Válčili jsme za Husáka - kurz v Brně

Uměli jsme pochodovat, uměli jsme si nasadit masky a obléct atombordel, slavně jsme přísahali lidu socialistické vlasti, ale abychom se stali záštitou míru a socialismu, museli jsme se naučit jistým dovednostem.  

V kurzu jsme se měli důvěrně seznámit s našimi ocelovými ptáky, o které se budeme starat, aby byli ve stálé bojové pohotovosti. To znamená, že aby byli naši oceloví ptáci ve stálé bojové pohotovosti, musíme se naučit je důvěrně znát. Tato definice kruhem má symbolický význam dokola vířících listů rotoru.

Jak jsme se do Brna dostali, je záhada. Neletěli jsme, to bych si pamatoval, ale nepamatuji se ani, že bychom jeli autobusem nebo vlakem, buď jsme tedy byli teleportováni, nebo si na to nevzpomínám. Jistě vím, že v Brně, na rozdíl od Prostějova, bylo na letišti kolem 1300 vojáků. V Prostějově nás bylo možná 300.

Také náš komfort se umenšil, namísto osmi lidí na cimře, nás bylo v jedné ratejně tak dvacet. Dvacet chrápajících prdících vojínů, z nichž někteří byli humusáci, jak se říkalo těm, kteří příliš nedbali na hygienu, to už bylo pro zhýčkaného rozmazleného Pražáka pořádné utrpení.

Zatímco v Prostějově byli většinou lidé z okruhu mé domoviny, zde byla směs z celého Československa. Dobré na vojně je, že zjistíte, že lidé, se kterými se tam setkáte, zrovna nejsou jako vaši kamarádi, ale svými povahami a zájmy jsou naprosto odlišní a vám se zdá, že to jsou naprostí tupci, ale je to spíš vaše pýcha, než co jiného. Vyjít s nimi nějak musíte a často nakonec zjistíte, že najdete i společnou řeč.

Život nám pochopitelně stále znepříjemňovali i poddůstojníci, jež byli velitelé pokojů a strůjci buzerace. Samozřejmě jsme zde také pochodovali, neboť společný pochod utužuje bojový kolektiv. Hlavní náplní však bylo poučit se cosi o vrtulnících.

Postupně jsme se seznamovali se stroji, které jsme měli mít na starost: Mi 4, Mi 8 a i s chloubou naší armády, vrtulníkem Mi 24. Tenhle stroj vypadal k světu. Imperialisté museli mít opravdu nahnáno, když se takový stroj objevil před jejich očima. Hodiny na kurzu byly únavné a nudné, mnoho z nás na nich spalo, ale pořád lepší být na učebně, než šaškovat někde na buzerplace.

Nejhorší zde byly směny v kuchyni. Kuchařům se mimochodem na vojně říkalo chemici s přídomkem zapíčení. Při počtu 1300 lidí, kteří si během pár chvil žádalo proviant, byla taková služba opravdu náročná. Bílá a černá kuchyně, na bílé kuchyni se hromadily talíře, jež byly odebírány od okénka, na černé kuchyni přibývalo nekonečné množství hrnců, pokliček, várnic a pekáčů. Chodily další a další roty, až se zdálo, že to nikdy neskončí. A znovu mytí kuchyňských robotů, kotlů na polévku, neustálé vytírání podlahy, k tomu loupání zeleniny, člověk se nezastavil, jenom si na to vzpomenu, obchází mě děs a hrůza.

Když se takový vojín večer po službě v kuchyni vrátil na rotu, páchl jako rasův pytel, byl mastný a sám sobě odporný. Pravda, dostávali jsme montérky, po službě jsme je nechávali na chodbě, ale odporný odér zažraný do všech pórů těla zůstával. Šli jsme se sice umýt, ale v umývárně nebyly sprchy, takže jsme se myli, jak to šlo, stejně pak pár dnů člověk smrděl. Štěstí mít „cháčko“ (službu v kuchyni) jsem měl jen jednou, ale úplně mi to stačilo.

V sobotu byl hospodářský den, šůrovalo se a čistilo do roztrhání těla, pak přišel lampasák a rajóny zkontroloval a tečku tomu všemu udělalo velkolepé sprchování. Několik desítek mladých nahých mužů se po týdnu každou sobotu podrobovalo důkladné hygieně. Připadal jsem si mezi tou masou nahých těl pod sprchami jako v Mauthausenu, s tím rozdílem, že místo cyklonu B tekla voda.

Být čistý a nesmrdět, přesto vyvážilo ty divné pocity z hromadného sprchování. Někteří jedinci měli pak vycházky. Když se vrátili, byl z nich cítit chlast a hospoda, jakoby se nemyli. Na vycházce v Brně jsem byl asi dvakrát. V tom vojenském vohozu jsem se cítil nepatřičně, jako vězeň na útěku, každou chvíli hrozilo, že potkám lítačku, tedy vojenskou hlídku, která dává pozor, aby vojáci netropili po městě nezdobu.

Další povinnost, které jsem se rád vyhnul, byla stráž muničního skladu na Medlánkách. Chodilo se tam s ostrýma! Tolik mrtvých, kolik bylo zastřeleno při nočních zkazkách o službě na tomto nebezpečném pointu, nepadlo ani při pražském povstání. Vojíni se buď náhodou vzájemně postříleli, nebo spáchali sebevraždu, popřípadě zastřelili podnapilého záškodníka. Přiznávám, že kdybych měl dostat jako „zobák“ stráž Medlánky, raději si rovnou vpálím kulku do čela.

Jediným únikem před vojnou byla francovka alpa, v Brně jsme tak založili klub „alpinistů“...