Válčili jsme za Husáka – Jak jsem se /ne/stal předsedou leninského kroužku

K nominaci na tuto funkci jsem přišel jako slepý k houslím. To bylo v době, kdy jsem ještě věřil v dobro kapitalismu, poslouchal Hlas Ameriky a doufal, že až k nám přijdou hoši z jů es ej, bude nám všem hej.

Nechápu proč, ale vrchní politruk naší letky si mě oblíbil. Snad proto, že jsem znal politickou mapu Evropy a dovedl vyjmenovat státy NATO. Taktéž jsem měl v malíčku i spřátelené státy Varšavské smlouvy. Tyto státy jsem znal však hlavně proto, že mi v paměti utkvěla jejich nezištná bratrská pomoc. Znát státy nepřítele byla povinnost.

Na vojně jsme měli jakési studio, odkud jsme pouštěli muziku na rotu. Absíci dokonce pořádali diskotéku. Samozřejmě zde bylo i rádio, kde se dal poslouchat Hlas Ameriky, ten jsme na rotu nepouštěli. Byla to zkrátka zašívárna, kam jsme si chodili odpočinout od vojny.

Igorek Rusman tu jednou pouštěl na magnetofonu pásek písničkáře Charlie Soukupa, snad to byla píseň Pracovní tábor; a právě, když byla píseň v nejlepším, do místnosti vstoupil politruk pluku.

Byl to sice celkem vlídný důstojník, ale kdyby slyšel Charlieho, asi by ho jeho dobrota přešla. Zpanikařili jsme, sáhl jsem po magnetofonu, abych jej přepnul na druhou stopu, leč na druhé stopě byli Plastici, naštěstí hráli Velvety a zpívali anglicky, to nás zachránilo před galejemi. Někdo z nás zavelel. Postavili jsme se do pozoru. Politruk zavelel pohov a zeptal se, zda je všechno v pořádku. Bylo to o fous.

Na stávající politické zřízení jsem měl tehdy dost „nekorektní“ názor, a přesto si mě kapitán Šlaufka vybíral pro různé úkoly. Jednou kvůli tomu, abych předzpívával píseň Směr Praha, aby si ostatní soudruzi vojáci zapamatovali text a podruhé… podruhé ke mně přišel, když jsme dělali předběžnou přípravu, to bylo pondělí, předběžná se totiž dělala většinou v pondělí.

Odložil jsem od čištění motoru umolousaný hadr, a vyslechl jsem ho, co má na srdci. Oznámil mi, že mě jmenoval předsedou Leninského kroužku. To mě zarazilo. Vůbec jsem nevěděl, co na to říct, tak jsem nic neřekl. První schůzka měla být ve čtvrtek o páté. Marně jsem tápal, čím jsem si takovou poctu zasloužil: jménem? Jména Lenin a Lněnička jsou si podobné.

Dost legrace, to bylo na průšvih, jak se sakra z takové funkce vyvléknout? V tom kroužku jsme měli být dva, já a můj kumpán Schovanec. Ten zřejmě žádné morální problémy s účastí na takovém podniku neměl, měl z toho srandu. Pro mě však byla taková funkce přes čáru. Zaprodat se k propagaci největšího z bolševiků? Nikdy!

Sám ďábel Reagan, když viděl mé trápení, mi tehdy pomohl. V peleši lotrovské, kotelně, nastala kalamita. Jeden z kotelníků onemocněl a bylo nutné navážet uhlí. Dělalo se to mechanickou lopatou nebo spíš hrablem, které uhlí hrnulo do zásobníku. Byla však potřeba i lopata, protože hrablo všude nedosáhlo. Přihlásil jsem se já a vojín Balcar. A bylo vymalováno!

Pokud si vzpomínám, tak ta mechanická lopata byla dost divoká, musel jste za ní jít, rukama jí směrovat, a dbát na to, aby vám nevylétla z rukou, nenafackovala vám a hlavné jí včas zastavit. Práce se chopil se vojín Balcar, který na takový ďábelský přístroj měl postavu, já přihrnoval. Žádná sranda! Navíc přijížděly vejtřasky s dalším uhlím.

Napadlo nás, že bychom se mohli osvěžit nějakým laciným pitím. Domluvili jsme se s jedním závozníkem, že mu „prodáme“ jednu fůru za pět lahví čůča - laciného ovocného vína. Klaplo to! Za půl hodiny už jsme otvírali lahev jabčáku jménem Jarina.

Čtvrtá hodina odbyla a již třetí Jarina byla vypita, když do kotelny volal kapitán Šlaufka, že v pět začíná schůze leninského kroužku, jeden z kotelníků mi to přišel oznámit. Já již měl hladinku, byl nesmysl někam chodit. Další telefon někdy před pátou, znovu ta prokletá schůze!

Tentokrát jsem s kapitánem Šlaufkou hovořil a oznámil mu, že v kotelně je kalamita a je nutné navážet uhlí. Pak už dal pokoj. Všechny lahve ovohuče Jarina byly ztrestány, já si dokonce dodal odvahy a ruče zápolil s hrablem, neboť vojín Balcar měl již dost. Za chvíli jsem měl dost i já. Oba jsme nakonec usnuli na uhlí. Po probuzení jsme se doplazili na rotu a dokonce stihli večerní kontrolu. Na nástupu jsme byli umounění jako kominičtí učni, tudíž nebylo možné náš podnapilý stav identifikovat.

Už si nepamatuji, jestli z toho byl nějaký průšvih, v každém případě jsem argumentoval svízelnou situací v kotelně, že jsme svou urputnou prací vlastně zachránili celý útvar a kotelnu před vyhasnutím. Myslím, že se to nebylo přijato s pochopením.

Major Šlaufka mě pak už do žádného kroužku nepřizval. Tak skončil i celý leninský kroužek a s tím i moje předsednictví v něm.