Neuspořádané vzpomínky na emigranty, kteří se k nám vrátili a léta devadesátá

V devadesátých letech se k nám pomalu vraceli emigranti, lidé, které jsem obdivoval, že v sobě našli odvahu a opustili Československo, aby mohli žít ve svobodném světě. Obdivoval jsem je do té doby, než se vrátili.  

Krátce po listopadu 1989 jsme seděli v Benešovské restauraci na Spořilově s nedávno přibyvšími emigranty, našimi bývalými spolužáky z ročníku 1968 - 1977: Emčou, Pokecem, Prozakem a Hodnáčem. Zatímco paní Stonavská, vozíkem vypůjčeným z vedlejší samoobsluhy, který byl vpředu ozdoben značkou TIR, rozvážela piva o sto šest, emigranti nám vyprávěli své zážitky, a my, věčně opilé benešovské konstanty: Montérky, Luďa, já, Mihal, Rákosák, Bůček a Antivenca, jsme jim s úžasem naslouchali.

S přibývajícími pivy se naše debata rozšířila na naše hrdinství pod kropícími vozy při protirežimních demonstracích, kterak jsme byli biti, jati a souzeni. Když konečně došla oboustranná munice chlubných činů, došlo na panáky a mohli jsme se posunout směrem k budoucnosti.

V této otázce jsme si přestali rozumět. Snad většina z nás, měla představu: iniciativa kapitalismu lomeno solidarita socialismu rovná se naše budoucnost. Chtěli jsme podnikat a být nechutně bohatí. Hoši s kapitalistickou zkušeností však naše naivní nadšení nesdíleli. Byli chytří jak rádio. Všechno věděli, všechno znali a všude byli třikrát.

Naši školní emigranti, tak jako většina z nich, na Západě žádnou díru neudělali. Nebýt krajanských spolků nepřežili by ani emigranti VIP. Hoši se po svobodném světě, podle jejich vyprávění, plácali jak se dá. Zatímco oni tam živořili, my jsme si žili celkem spokojeně, bezstarostně, zajištěni sociálním nebem, a ještě jsme měli občasné zrůšo na již řečených demonstracích a zakázaných festivalech. Po nástupu Gorbačova se mnohé měnilo. Vlastně jsme ani žádnou nesvobodou moc netrpěli. Seděli jsme v Benešovské i jinde, lili pivo do hlavy a svět nám byl u prdele. Co nás tu ti emigrantští kašpaři budou poučovat!

Jednoho ráno jsem se probudil a slyšel jsem povědomé cinkání lahváčů. Všichni začali podnikat. Bůček s Rákosákem si pronajali přístěnek u baráku a narvali ho basami s lahvovým pivem, které prodávali před sámoškou o pár šušnů levněji. Spořilovské pivní konstanty mu občas pomohli.

Mohl bych napsal, že já jsem se na to hemžení díval usazen za výlohou Benešovské. Nic takového! Před samoškou na Stodůlkách jsem prodával lahváče, máslo a já nevím co ještě. Jasně, že levněji. Byla tehdy taková kosa, že to pivo občas zmrzlo. Tak začalo tržní hospodářství.

Malé ryby dokázaly vydělávat na cigárech. V Kutné hoře se  auto naplnilo balíky cigaret a ty pak se prodaly do trafik, nebo se v provizorním stánku prodávaly na ulici a pak… pak se občas něco i zaplatilo, aby se mohlo vzít nové zboží. To byly triky podvodníčků, ty opravdové tunely dělali úplně jiní lidé, kteří ke spolužákům nepatřili.

K nám do školy chodil akorát Radim Passer, který, dle vyprávění jeho spolužáka, při nějakém mejdanu podpálil pod dědečkem postel. Co je na tom pravdy, fakt nevím. Nakonec začal stavět hliníkovo - sklěné baráky a zaplnil jimi celou podbudějárnu, koupil si párek Lamborginiů, dal se na modlení a nám opilcům sebral pro svoji církev hospodu Na Špejchaře, za což půjde do pekla.

O nějaký ročník níž k nám do školy chodil Leoš Středa, málem jsem na jeho jméno zapomněl, ani gůgl nepomohl. Byl to takový nevýrazný tlouštík. Bývaly doby, kdy Leoš Středa a jeho metoda liposukce byla hned vedle prášku ariel hlavním programem na Nově. Podle wikipedie je jeho firma zavedena do celého světa, celý svět hubne podle Leoše Středy. Leoš žádný emigrant před rokem 89 nebyl, tím se stal, až když nechutně zbohatl.

Před několika lety jsme měli třídní sraz. Nikdo z našeho ročníku pohádkově nezbohatl, leč nouzí netrpíme a ani jsme nikdy netrpěli.

Pokud jsou mé vzpomínky a jména nepřesná, snad mi bude odpuštěno, neboť, kdo si pamatuje léta devadesátá, vůbec je neprožil.

Bývalí emigranti stále patří k těm nejchytřejším...