Kocourek hrdina

Věnujme tichou vzpomínku našemu černému kocourkovi Mikešovi, který minulý čtvrtek odešel z kočičího světa do kočičího nebe.  

Náš kocourek se dožil požehnaného věku téměř dvaceti let, což je lidského věku přibližně 96 let, byl tedy starší než anglická královna. Ještě před pár týdny se kamarádil s podstatně mladším sousedovic siamákem. Jako kočičí nestor musel mít na kočičím sněmu zřejmě silný hlas. Však také, když zamňoukal, abychom mu otevřeli, byl slyšet nejen za dveřmi, ale až Bohulibech a bůh ví, jestli se to jeho hlasité mňoukání nedoneslo až dolů na Žampach.

Byl to statečný chlapík, dokázal přežít vše, jak nedobrovolnou koupel v pračce, kam si zalezl odpočinout do prádla, tak i pád ze třetího patra v paneláku, a kdo ví, jaká dobrodružství, o kterých jsme neměli ani ponětí, ještě zažil.

K jeho oblíbeným hrám patřilo honění prasátka. Když se slunce odráželo od kočičího zlata na mých hodinkách, kocourek se to světlo snažil dohonit, a tak se do hry zabral, že mu vůbec nevadilo, že rychlost světla je párkrát větší, než rychlost nejrychlejšího kocoura, což je všemi známý Acinonyx jubatus. On přesto radostně skákal a skákal a packami se snažil to prasátko uchopit a lapit a kdybych si hodinky nezakryl rukávem, kdo ví, jestli by nakonec to světýlko přece jen nedohonil.

Všechny kočky jsou velice svobodomyslné, nežijí s námi ale vedle nás, takový byl i Mikeš. To bylo křiku, to bylo mňoukání, když se jej manželka snažila vecpat do kocouří přepravky, abychom ho mohli odvézt ke zvěrolékaři. My jsme s ním chodili k takovému starému pánovi, byl to zkušený zvěrolékař a kocourka si ihned získal, důkladně ho prohlížel, mluvil spíš k němu než k nám a Mikeš pak byl klidný a celou proceduru důstojně zvládal. Ten pan doktor, když jsme jej potkali a pozdravili, asi nevěděl, kdo jsme, museli bychom mít sebou některé z našich zvířátek, aby nás poznal.

I když byl Mikešův osud nelehký, nikdy nezahořkl, vždycky byl přátelský a pokaždé, když jsme mu nastavili hlavu, on do nás svou malou kočičí hlavičkou lehce ducal a měl z toho radost, a když jsme ho hladili pod bradičkou, začal vrnět, pak si lehl na záda a nechal se rozkošnicky hladit na bříšku, což je znak oddanosti a nejvyšší kočičí pocta jaké se člověku může dostat.

Je dobře, že jak životy zvířátek, tak i naše životy, mají svůj začátek a konec. Žít věčně musí být nudné. Někdo je zde jen krátce, někdo déle a náš kocourek zde byl dlouho, předlouho. Držel se až do svých posledních chvilek velmi statečně, byl jako věchýtek, sotva již chodil a přesto se snažil jako slušně vychovaný kocour dojít na písek. Nakonec již jen ležel a spal, ani jeho oblíbené kapsičky už nechtěl jíst.

Přišel jeho čas a spravedlivá smrt ho zbavila utrpení. Našemu černému kocourkovi Mikešovi bylo na kočičímu sněmu uděleno nejvyšší kočičí vyznamenání:

Řád bílého lva s černou šerpou.

Buď sbohem kamaráde!