Film "Učitelka"

Tento film mi otevřel čakru vzpomínek na komunistické soudružky učitelky, které měly na starost naše vzdělání.  

Pro ty, kteří film neviděli, přebírám obsah z ČSFD: Zdánlivě empatická a laskavě vyhlížející učitelka manipuluje prostřednictvím svých žáků jejich rodiči za účelem osobního obohacení, ať už v podobě materiálních výhod, či dokonce vidiny milostného poměru. Nejen z obavy o prospěch svých milovaných dětí většina rodičů třídní učitelce základní školy podléhá a poskytuje jí nejrůznější služby, dárky a jiné pozornosti. Najdou se však tři rodiny, které se rozhodnou učitelce vzepřít.

V hlavní roli exceluje Zuzana Mauréry, která zde hraje naprostou bolševickou svini, svým hereckým výkonem mi dokázala evokovat staré křivdy a zážitky školních let. Vydírání za dobré známky jaké jsou popisovány ve filmu jsem nezažil, ale typ srdečných rudých sviní jsem potkal.

Když si soudružka Drazdechová (Zuzana Mauréry) sedne na okraj první lavice a začne tichým vemlouvavým hlasem rozprávět příběh o tom, jak nesla jídlo partyzánům, pak v zápalu vyprávění prochází třídou a horoucně líčí, jak se před ní vztyčil krásný zarostlý partyzán, jako by se mi před očima zjevila naše soudružka ruštinářka.

Podobným, ale daleko směšnějším typem byla naše profesorka na občanskou nauku, které jsme říkali Křivonožka. Když při prohlížení diapozitivů líčila zážitky z cest po Sovětském svazu, smál se potají i náš třídní učitel: „Jela jsem tam autobusem a ten autobus řídil řidič!“ řekla s úžasem, že se zdálo, že takový zázrak se může stát jen tam: v zemi, kde zítra znamená již včera.

Jelikož jsem absolvoval čtyřletý obor s maturitou, součástí výuky byla i praxe na učňáku. Zde teprv byli ynteligenti! Ráno desetiminutovka z „Ruďasu“, který si jeden z nás koupil dole v trafice. Po pozdravu: „Dobrý den chlapci!“ Následovala odpověď: "Dobrý den soudruhu mistře!“ Otočka, čelem vzad, a měření délky vlasů podle límce. Kdo měl delší, musel k holiči.  

I šlo se na dílnu. Rozestavili jsme se kolem mašiny. Mistr odborného výcviku zvaný Feťuch mastnými ukoptěnými dělnickými prsty típl sežmoulanou stařenu (cigareta start) o suport, opřel se o stroj a vážně pravil: „Tak volové, to je  soustruh.“ A bylo vymalováno. Památná je i věta jednoho vedoucího soudruha tohoto ústavu: "Policie zde bude..." pohlédl na hodinky, "za jedenáct minut a dvacet vteřin." Nebylo nikoho, kdo by mu to nevěřil.

A těch komunistických keců, co jsme museli strávit! Nikdo z nás jim nevěřil a pochybuji, že jim věřili ti, kteří nám je říkali. Tuším, že zde jsem se poprvé setkal s propagační tiskovinou jménem „názorná agitace“. Název hovoří za vše, velké plakáty znázorňovaly úspěchy budování socialismu doma i ve světě.

Jestli mi někdo na dlouhou dobu znechutil práci i vzdělávání bylo to zásluhou školy a tohoto učňovského ústavu. Pod pohrůžkou: „Chcete maturovat?“ jsme vstupovali do všech možných a nemožných organizací.

Nebylo krásnějšího okamžiku, než když jsem po skončení základní vojenské služby, konečně opustil soukolí státní buzerace a šel pokládat podlahy. Žádný svaz mládeže, odbory, SČSP (Svaz československo – sovětského přátelství), kandidát na komunistu a podobné nechutnosti se mě již netýkali. Pak přišel převrat.

V této době, pokud není koronakrize, o budoucím zařazení do společnosti nerozhoduje sice příslušnost ke Straně, ale peníze a postavení rodičů hrají také svou roli. Takže vlastně nic nového pod sluncem.

Jak říkají tvůrci filmu, příběh je nadčasový.