Cestou z pornokina

Jmenoval stejně jako já, Jan. Znal jsem ho dlouho, po celý život mě neustále obtěžoval otázkami: „Proč zrovna já žiji. Má to nějaký smysl?“ „ A Nezamysl?“ odpovídal jsem žertovně.  

Blil ze sebe tyhle filozofický potrhlosti v jednom kuse jak vodnatý průjem po starobrnu, dokonce i při přímém přenosu opakování sestřihu z Nagana to do mě hustil! A co jsem mu na to měl jako odpovědět?

Já, když jsem se onehdá ptal přítelkyně, proč mě opouští a co dělám špatně, řekla mi, že prý se ptám pořád: „Proč, proč, proč?“ jako malé dítě. Taky jsem se nic od ní nedozvěděl.

Zkrátka na mém „úspěšném“ nepovedeném životě, je vidět, že jsem jen jeden z miliard, které štěstí nějak obešlo, tudíž nejsem povolán hovořit o smyslu a těmto otázkám se mohu jen vysmát.

Apeloval jsem na přítele Jana, ať si najde někoho jiného, povolanějšího než jsem já, nějakého filosofa nebo kněze, ti to mají v popisu práce.

Vůbec mě neposlouchal, jakmile jsme se znovu sešli, už to na mě valil: "Proč zrovna já? Jsem já - já, nejsem někdo jiný? Jaký je smysl bytí? Jaký má tohle všechno," mávl přitom rukou do všech stran," smysl? Skončí vesmír smrtí jako naše životy?"

Samá metafyzika, eschatologie, transcendence, která mi vůbec nic neříká, znám tato slova pouze z Janových keců, to když mě informuje o nějakém Jungovi nebo Heidegerovi, a ptá se, co si o těch jejich tezích myslím, a já, snažíc se ho nějak uspokojit, třeba paralelou s fotbalem, říkám: "Kdyby trenér Šilhavý vrhl do souboje s Dány jiné hráče, byli bychom neprohráli."

"Jenže on si vybral právě je," říkám,"to je jako, když ze všech hemžících se spermií byla ta tvoje ve vrcholné formě, ty ses sice narodil, ale to ještě neznamená, že budeš ve vrcholné formě po celý život."

"Třeba já, chtěl jsem být scénárista, a co se stalo, nevybrali mě. Vybrali jiné zájemce, jiné hráče, kteří z českého filmu dělají pokleslou zábavu pro dementy. Žádný festival už dlouho nevyhráli, žádný pohár nepřivezli."

Takhle jsem mlel asi půl hodiny, Jan mě kupodivu pozorně vyslechl a pak se zeptal: „Takže jediný smysl má vyhrát? Myslíš, že kdyby ses dostal na scénáristiku nějaký pohár bychom přivezli?“

Pokrčil jsem rameny a řekl: „Co já vím, zas by nominovali místo mě Hřebejka, jako na tom Euru tam dali Bořila. Jsou to hajzlové, takoví hajzlové, že jim není rovno! Ale já jim ještě ukážu! Všem ještě ukážu!!!"

Jan na můj extatický výron ublíženého ega zíral s otevřenými ústy, zamyslel se a řekl: „Všichni první být nemůžou, musí být také nějaký odpad, přesně jako u těch spermií, které také z velké většiny přijdou do kanálu."

To byl náš poslední rozhovor, ta věta mě tak zasáhla, že jsem ho popadl zezadu za límec a bodlem, jaké by mi mohl závidět i Patrik Shick, ho vyprovodil z bytu.

„Já ti dám odpad neřáde!“ řval jsem na něj, když padal ze schodů.

Pár dnů jsem ho neviděl. Nakonec jsem ho zahlédl na Žižkově cestou z pornokina. Štrádoval si to spokojeně po ulici, před sebou tlačil vozík s popelnicí. Vypadal v pohodě.

Zatímco já se stále trápil svými nenaplněným ambicemi, on si klidně kráčel hrdě vstříc životu  v oranžové vestě pražských služeb.

Tak mě ta jeho bohulibá spokojenost nadzvedla, že jsem milého Jana popadl za nohy, otočil hlavou dolů, nacpal do popelnice, zaklapl jsem víko a pustil dolů Lupáčovkou .

"Já vám ještě vokážu! Všem ještě vokážu!!!" hulákal jsem za popelnicí valící se kamsi dolů k Bulharu.