Ať žije 1. máj, svátek pracujícího lidu!

Takové a ještě lepší transparenty jsme vídali na oslavách pracujícího lidu na Václaváku nebo na Letné. Dnes od rána slyšíme jaké to bylo tehdy hrozné a nucené, někteří z nás to tak nebrali.  

Nikdo neví, kolik lidí vděčí Svátku práce za svojí existenci! Jeden z nich jsem já. Právě tento den se rodiče potkali, sice ne v průvodu, ale v „Káče“ nebo-li v nočním klubu Carioca. Svátek práce se změnil ve svátek zamilovaných.

Když jsem byl malý, na 1. máje jsem těšil. I Ludvíka Svobodu jsem tehdy viděl! Ale hlavně! Šli jsme na grilované kuře do Frionoru a pak na zmrzku. A to bylo kuře! A to byla zmrzlina! Ke sváteční radosti mě tedy nevedlo třídní uvědomění ale touha po dobrotách a potom: nemusel jsem do školky, posléze do školy. Co více si přát?

V učednických letech bylo svazáckou povinností se tohoto svátku účastnit. Přesně v duchu evangelijního: odevzdejte co je císařovo císaři, a co je Boží, Bohu. Hlavu jsme si z toho příliš nedělali. To bylo v „temných“ dobách roku 1977 až 1983. Pro nás byl 1. máj spíš čurina: třepetalky, transparenty s Leninem, Gottwaldem a podobnými figurami. A hesla! To bylo hesel, jedno pitomější než druhé. Celý spektákl se odehrával na Letné. Mraky lidí, kolik jich asi reálnému socialismu věřilo? A těch holek!

Pamatuji, jak zlí hoši děvčatům propichovali balonky. Ti kreativní z písku na Letenské pláni uplácali želvičky. Když nás alotria přestala bavit, vzali jsme dráhu. Snad jen jednou jsem prošel kolem tribuny, vzdal hold soudruhu Gustávu Husákovi, který už sotva zvedal ruku, aby nám mladým zamával. To Gustovo mávání mi za to nestálo, ale byl jsem bohužel vybrán, abych nesl transparent, zdrhnout se nedalo. Co na něm stálo, si nevzpomenu. Možná jsem to nevěděl ani tehdy. Vzpomínám, že bylo dost nepříjemné přecházet kol tribuny, na níž jak svatí na orloji hřadovali papaláši. Ono ani nyní bych se příliš neradoval. Co kdyby poznali, že je nemám rád? Abych se od toho nepříjemného pocitu očistil, šel jsem na pivo.

Na pivo se samozřejmě šlo, ať už se průvod absolvoval celý, nebo jsme se vytratili. To se pak šlo tu ke Glaubicům, tu na Žofín, tu k Bonapartovi, nebo třeba k Medvídkům. V těchto osvěžovnách již sedělo mnoho zástupců pracujícího lidu a slavilo svůj svátek. S ukončením školy pro mne oslavy svátku pracujícího lidu skončily.

Po vojně jsem od roku 1983 už na žádné oslavě 1. máje nebyl, ale přesto žádám: na Svátek práce mi nesahejte, vždycky se z něj může stát svátek lásky.