Učitelé nic nevyhlásili, natož stávku.

Šel v čele davu s praporem tak vehementně, že si nevšiml, že jde téměř osamocený.

Tuto parafrázi geniálního výroku jsem si, s dovolením, vypůjčil, protože půvabně ilustruje situaci školských odborů. Bojují, sice řídce, o to více viditelně, staví se do čela, hovoří, jednají, prosazují, slibují, vyhrožují, plánují, organizují. Za své členy, za své sympatizanty a nostalgiky, avšak také za všechny ostatní v oboru a to i za ty, kteří mají odboráře na háku a nechtějí se nechat zastupovat nikým, tím méně  „charismatiky“ ze žižkovské „centrály“. Navíc mají tito „spasitelé“ národa učitelského jeden zásadní problém, že totiž těch, kteří je berou a podporují, je tak zoufale málo. Tito nešťastníci navíc patrně vůbec netuší, že v jádru nejde o jejich platy, podmínky, postavení, nýbrž  o obhájení existence odborářů z profese a co hlavně, zachování velmi pohodlného a také tučného způsobu obživy. Myslím a hlavně vidím, že osud řadového kantora a jeho potíže tyto plkaly vůbec nezajímá.

Stávkování za masivní navýšení platů, navíc v nárokové složce, plošně, tedy všem učitelům stejně, je naprostý nesmysl a kdo vládne zdravým rozumem, musí to vědět. Při četnosti vzorku kantorů, vrstevnaté kvalitě a množství odváděné práce je to neufinancovatelné, nesystémové, nespravedlivé a tudíž neobhajitelné. Co však neudělat pro vlastní prebendu,

nebo benefit, že?

Stavění kulis z krásných slovíček, pokrytecké žvanění o boji za práva ostatních, vytváření mýtu o své nezbytnosti toť výbava k napojení se na veřejný penězovod. A to je tak svůdně podmanivá kombinace, zkrátka za hodně peněz málo muziky, výstižněji však žádná muzika.

Je nezbytně nutné opakovat do světa z plných plic, že všechny tyto šedé myšky nalezlé do kanceláří nejrůznějších státních úřadů, organizací a společností nic nepřinášejí kromě komplikací a papírů pro ty, kteří se snaží opravdu něco dělat. A že jich máme, co hrdlo ráčí.