Lávka.

Byl jsem se podívat na spadlou trojskou lávku. Uviděl jsem bizarní, tragický obraz zřícené mostovky a nakloněného pilíře. Pral jsem se se směsicí pocitů ve své hlavě. Vějíř obav, bezmoci, vzteku a hnusu.

O dvacet čtyři hodiny dříve, jsem lávku použil. Společně se třemi dětmi.

Drtí mne připustit si myšlenku, že historii tohoto národa, životy Čechů v tomto státě, budoucnost dětí destruuje slovenský (vždycky, když řekne „…u nás“, nebo „…naše“ otevírá se mi kudla v kapse) estébák, donašeč, komunista, významný zloděj v kraji, dojič státních prostředků, lhář a podvodník – darebák. Do grupy jeho poskoků a bezpáteřních patolízalů patří další slovenská, rychlokvašená „Češka“,  Tentokráte ve vedení metropole. Dodnes mi není jasné, jak se v této vysoké, důležité funkci ocitla. A ona asi také ne. Ve funkci, která, jak jsme zjistili, je nejen o kvalitě života ve městě, ale o existenci Pražanů, jako takové. Dle mého názoru nese právě tato figura, společně s další figurou, růžolícím socanem, plnou odpovědnost za pád mostíku a ohrožení zdraví a životů pocestných z Troje do Stromovky a naopak. Takto se, vážení přátelé, hospodaří se svěřeným, obecním majetkem. Řečmi a nekonečným žvaněním se nic neopraví, a tak zaměstnáni zakrýváním své neschopnosti, devastují, co se dá. Lidi, vztahy, stavby.

Mimochodem, mrkněte vedle na Výstaviště. Kam svou „péčí řádného hospodáře“ přivedli Průmyslový palác. Jak chátrá Křižíkova fontána. (Chudák Křižík). Jak upravený a udržovaný je celý areál. Já, který jsem tam vyrostl, bych blil.

Co teda dělat? Ptám se. Ve světle ohrožení života svého, životů svěřených dětí. Dvacet čtyři hodin. Mám kliku?  A co příště? Budu jí také mít? A ten, který leží v nemocnici? Čím ten si to zasloužil? Mám chuť jít, a někomu rozbít hubu. To je přece neomluvitelné. Táhněte z naší radnice!

Byl bych rád ostřejší ve výrazech, tak jsem rozhořčený, ale nezveřejnili by…