Blbákov, to je naše domovina.

Máte za to, že největší vopruz, který musíte podstoupit, neb vám na krk šlape „služebník“ stát, vedený neziskovými specialisty, je obsáhlé daňové přiznání?

. Kdepak. Nebo snad kontrolní hlášení, registr smluv? Samá voda. Elektronická evidence tržeb? Bloudi. To si neumíte představit administrativní obsluhu nově zavedeného inkluzívního (pardon společného) vzdělávání, které je přece tak přínosné pro všechny aktéry, tedy žáky (nadané, průměrné, podprůměrné, postižené), rodiče, učitele a vůbec celou společnost.

Krátce si připomeňme k čemu, po zavedení tohoto absurdního nápadu, nedošlo. Nenastal hromadný přesun postižených dětí ze speciálních škol do základních škol běžného typu. Nedošlo tedy k masívní smrti speciálních škol na úbytě, k jejich faktické likvidaci. Což byl a je, primární zájem.

K čemu tedy došlo. Novela školského zákona a ministerské vyhlášky svou nedomyšleností a bezbřehým diletantstvím způsobily chaos a faktický rozvrat základního školství. Málokdo, včetně autorů, se orientuje ve výkladu paragrafů, rozmanitost jednotlivostí, které život přináší, si ošetřuje každý ředitel po svém, tak, jak je to pro něj výhodné. Což umožňuje nejednoznačnost, plytkost a nekompetentnost formulací. Ovšem se strachem a obavami. Nikdo neví, co je správně, vše je předmětem osobního výkladu. Ale jak věci vyloží případný kontrolní orgán?

Dnes se všechny děti, na prvním stupni základní školy, vzdělávají podle stejného vzdělávacího programu. I ti postižení. Ne každý to zvládne. To znamená, že všichni žáci základní školy pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami musí míti vypracovaný IVP (individuální vzdělávací plán) s upraveným obsahem, v případě lehkého mentálního postižení, upravenými výstupy. Tomu předchází žádost rodičů, rozhodnutí o povolení IVP, pokračujeme doporučením školského poradenského zařízení pro vzdělávání žáka se speciálními vzdělávacími potřebami (povšimněte si, prosím, vysoce odborné terminologie, kde se nesmí používat normální, lidský název postižení, ale je vygenerován sedmi a vícemístný kód jako identifikátor znevýhodnění, podle kterého se stanovují podpůrná opatření pro vzdělávání. Takže kantor učí podle toho, co mu doporučí psycholog. Neuvěřitelné. Je toto stále ještě svěží mysl?  A to není konec. Pokračujeme informovaným souhlasem rodičů (upozorňuji, že rodiče žádali) s neuvěřitelnou větou: Měl/a jsem možnost klást doplňující otázky, které byly pracovníkem školy zodpovězeny, !!! Braň se, zdravý rozume. A nakonec z toho vykoukne čtyřstránkový individuální vzdělávací plán. Některé z těchto dokumentů archivuje škola, poradna i rodič. Takže „zkratkou“ přes, cirka, třináct papírů jsme tam, kde jsme byli. Vzděláváme žáka podle jeho schopností, mentální úrovně, speciálně pedagogickými metodami. Proto tady jsme. Pro postižené děti.

Neobyčejně děkujeme všem zainteresovaným odborníkům.

P.S. Ve formuláři IVP je kolonka žádající podpis žáka. Třeba prvňáčka…Nepříšel už čas, co říkáte?